Park s jezerem

/Celý den jsem zavřená uvnitř, asi bych měla zajít ven a trochu si pročistit hlavu./ *Zvedne se ze své pohodlné postele, odloží knihu na noční stolek a vyjde ze svého pokoje.* /Kam vlastně půjdu?/ *Zarazí se* /Nejlepší řešení je jít rovnou za nosem./ *Po nějaké chvíli projde překrásným parkem a zastaví se až
v nádherném altánku, kde se zadívá do jezera a začne pozorovat ryby.* /Kdo ví, jestli je nějaká z nich zlatá./

Koukej, to by mohlo být ono! Nadšeně ukáže prstem na pomalu se přibližující park a jakoby se jeho krok stal ještě víc taneční a neposedný než byl do teď. Věděl jsem, kde to zhruba bylo, ale nečekal jsem, že ten park bude takhle zašitý mezi domy. Zazubí se a ohlédne se na svého společníka. Jsem tak rád, že tu nemusím chodit sám. Jen doufám, že se za chvilku nezblázní z mého povídání. O čem jsem to chtěl mluvit? Už vím! Vyhrkne rychle. Vypadá to, jak kdyby mu okolní příroda vlila do žil novou energii. Když jsem byl malý, bydleli jsme vedle hřebčína, takže tam někde se musela zrodit moje láska ke koním. Jinak mě táta od mala učil střílet z luku, takže tam už je poměrně nižší šance, že někomu ublížím. Vypráví vesele a přitom se zvědavě rozhlíží po parku.

Ty ryby bych mohla sledovat snad celý den, ale měla bych zajít i jinam, abych měla aspoň trochu toho pohybu Otočí se a vyrazí na cestu, jde pomalu procházkovým krokem a cestou zahlédne nějaké postavy, ale nijak je nevnímá a odejde z parku.

*Myslel, že se fakt ztratili, když chodili kolem domů, ale když viděl před sebou ten park tiše si oddychl. * Určitě tady vede jiná cesta. Přiznej se, že jsi nevěděl kudy jdeš *Podívá se na Joea se zvednutým obočím a chvilku stojí na místě, aby se mohl porozhlédnout. Pak zrychlí krok, aby svého společníka dohonil.* Dobře už jsem na to přišel. Budu se ti vyhýbat při šermování, ale u lukostřelby nemusím. *Zasměje se, i když v duchu přemýšlí nad tím co je více nebezpečné a co by mu více od něj ublížilo.*

Vykulí oči a ohlédne se na Liena. Věděl jsem, kam jdu! Na chvilku se odmlčí. Možná jsem nevěděl, kudy jdu, ale věděl jsem, kam. Zazubí se a pokračuje v chůzi po pěšince táhnoucí se parkem. Další místo, kde budu trávit hodně času. Aspoň doufám, že budu mít příležitost tu trávit volná odpoledne. Prohrábne si rozfoukané vlasy a tiše se zasměje, načež pohlédne zpět na svého společníka. Jsem rád, že jsi na to přišel sám. Ušklíbne se a pohled zakotví na jezeru. To je nádhera. Ty máš nějaké zkušenosti s lukostřelbou? Zeptá se s zájmem v hlase a vyčkává s úsměvem na odpověď.

Jen si to říkej *Zasměje se když vstoupí na pěšinku, musí jít chvilku za ním, protože by jinak dostával větvemi po jeho dokonalém obličeji.* No i když možná by jsi to měl nosit někde napsané, né všichni jsou tak chytří jako já * Jde vidět, že na pochvalách na jeho maličkost mu nikdo nikdy neubral, pro některé to muže být až neslušné, ale on se už tak narodil.* No a jsem princ, já si to dovolit mužu.. No zkoušel jsem ji párkrát, ale já jsem spíše na ty meče a zbraně. *Jo lukostřelba ho nebavila, bylo to pro něj ne nudné, ale spíše nezáživné, takže toho velmi rychle nechal.*

Na chvilinku se zastaví, jen aby se mohl ohlédnout na Liena, založit si ruce na hrudi a pozvednout obočí. Samozřejmě, že nikdo nemůže být tak chytrý jako ty, ale myslím si, že každý kdo by mne chvilku sledoval s mečem v ruce by si domyslel, že není dobré pohybovat se v mé blízkosti. Ušklíbne se a pokračuje v chůzi. Pohledem při tom stále zkoumá park. Tak to pak jo. Mě by ty zbraně možná bavily, ale moc jsem se jim nevěnoval... snad se v tom na akademii zlepším. Pronese s naději v hlase a uhne o pár kroků doleva na rozšiřujícím se chodníčku. Pohled mu spadne na altán, u kterého se objevili. To je ale nádherné místo. Docela mě překvapuje, že tu nejsou žádné hrdličky. Ohlédne se na Liena, než se otočí nazpět a nezastaví se. Pohled se mu zasekne na zámku - akademii - tyčící se nad vrcholky stromů. Překvapením pootevře pusu a jen sleduje ten výhled před sebou. To je... Snad poprvé za celou dobu mu došla slova, pouze hledí na zámek v dáli a rty se mu pomalu formují v nadšený úsměv.

(...pouze hledí na zámek v dáli a rty se mu pomalu formují v nadšený úsměv.)

Oh nemusíš mi to zase až tak říkat *Zasměje se a automaticky si prsty prohrábne vlasy.* To bych tě s nima pak mohl naučit. Teda učení šermířství se vzdávám, ať to dělá někdo kdo se o svůj život nebojí, ale se zbraněmi je to bezpečnější *Ušklíbne se, celkem ho baví si z toho šermování dělat srandu. Naštěstí však ví, kdy přestat proto si to ještě dovoluje. Když dojdou ž na chodníček, zase trochu zrychlí, aby šel vedle něho. V altánku, do kterého přišli si okamžitě sedne a nechá své nohy si odpočinout. Joea nechá ať se dívá na ten výhled a pobaveně nad tím zakroutí hlavou. Musel uznat, že výhled byl pěkný, ale zs tak ho ten zámek nezaujal.* To že máte větší neznamená, že není pěkný *Pokárá se v duchu* Aby ti nevypadli oči z důlku a do pusu nevletěla moucha *Pobaveně ho sleduje.*

Pobaveně pohlédne na Liena a zavrtí hlavou. Když říkáš, že to je bezpečnější, pak ti budu věřit. Přeci jen při teorii nemůžu zranit nikoho. Zazubí se. Pravda je, že jsem schopný zranit kohokoli, včetně sebe, naprosto za jakékoli události, ale to je věc vedlejší. Sám pro sebe se pousměje. Překvapeně trhne hlavou, když zaslechne Liena, a na chvilku tak odpoutá pohled od té krásy. Ohlédne se na svého společníka a usadí se v altánu kousek od něj. Nediv se mi, nikdy jsem nic podobného neviděla. Aspoň tedy ne takhle zblízka. Nakloní se, aby znovu zahlédl střechy paláce, a zasněně se opře. Tak tohle je opravdu má budoucí škola? Je to vůbec možné? Zřejmě ano, když tu sedím, ale i tak. Prohrábne si vlasy a znovu pohlédne na zámek.

*Přikývne. V tom má pravdu při teorii nikoho nezraní.*Snad, doufejme Promiň, jen přijde mi to vtipné. Pro mě to nic není, tohle jsem vídal pořád a vlastně nikdy jsem neviděl někoho kdo by byl unesený ze zámku *Poprvé za celou dobu se tomu klukovi omluvil. Ne že by měl předtím za co, ale i přesto, jak nerad tyto slova používal na veřejnosti z důvodů že by jimi ukázal slabost se omluvil.* A to tam ještě nebydlíš. počkej si na ty velké pokoje. Tolik jídla jsi ani neviděl a hlavně neochutnal. Místností tolik, že by jsi to mohl nazvat bludištěm a hodiny hledal východ *Zvedne oči k zámku a lehce hlavou nakloní na stranu. Je tu protože chtěl zmizet z domova a do jednoho vlastně jde.*

Po necelých dvou hodinách se probudí odpočinutá ze sladkého spánku a pořádně se protáhne. Odpoledního šlofíka bych mohla provozovat častěji. Vstane z postele a upraví se před zrcadlem. Dnes skoro nic nedělám, asi bych měla vyjít někam ven. Vezme ze stolku jablko společně s knihou do ruky a vyrazí do parku. Krásný jako vždy. Dojde do altánku, kde si sedne na lavičku a zakousne se do červeného jablka. Přesně tohle jsem potřebovala

Zámek už mu připadal stísněný. Kdy byl naposledy venku? No počkat, procházka po zahradách se asi nepočítá. Proto zamířil do stájí a osedlal si svého koně a poté zamířil mimo palác. Jako korunní princ samozřejmě jen tak nemohl odjet bez ochrany, přesto výslovně trval na tom, aby se stráže drželi v pozadí a ideálně, aby je vůbec neviděl. Jedině tak si mohl užít dokonalost, kterou nabízí sedlo a výhled z koně.
Jeho kůň byl statný, kaštanový hnědák a tmavší hřívou, jeho srst se na slunci krásně leskla. Lehký klusem dojel až do parku, kde zpomalil do kroku. Jelikož se narodil v Gardenii, v Brazílii, lidé jej znali. Tudíž se nedivil, když slyšel z některý stran volat lidi jeho jméno. Když viděl kdo na něj volá, pokynul jim skloněním hlavy ale nezastavoval se. Bude to tak vždycky? Napadlo jej. Dojel ke svému místečku na konci parku, kde je altánek a tam seskočil. Koně nechal se pást a zamířil do altánku kde se opřel o zábradlí a sledoval vodu.

<<< Odněkud (maybe hotel?)

Vykračuje si to pomalým krokem s úmyslem prozkoumávat další místa, která okolí Akademie nabízí. Hm, tak kam bych mohla jít dnes? Byla jsem u vodopádu...tuším že nedaleko něj byl park, mohla bych tam zajít. Třeba narazím opět na Alex nebo i na někoho jiného. S těmito úvahami běží lehkým poklusem, až dorazí k altánku, kolem kterého je jezírko. Dojde blíže a spatří Teresu. S úsměvem se k ní vydá. "Ahoj!" Pousměje se když k ní přijde. "Jak se máš?" Posadí se vedle ní na lavičku. Náhle nedaleko od nich zahlédne krásného hnědáka a na něm jakousi osobu. Krásný kůň! A kdo je tohle? Další budoucí student? "Dobrý podvečer!" Pozdraví ho a mírně pokýve hlavou.

Pomalu ukusuje jablko a chystá se otevřít knihu, když v tom uslyší povědomí hlas. Kdo to může být? Zvedne hlavu a uvidí Noemi. Jé ahoj, to je náhoda. pozdraví ji s úsměvem. Jak by na tomto místě mohlo být jinak než krásně. A jak se máš ty? Odpoví na otázku a zeptá se na oplátku. Všimne si, že něco upoutalo Naomiinu pozornost a vzhlédne Kdo to asi je? A jakto že jsem si ho nevšimla? Když spatří, že se postava otočila, jen se pousměje na znamení pozdravu.

On samozřejmě ví, že se v současné době jezdí do školy dívat jeho budoucí spolužáci, aby viděli pozemky a tak dále, ale on neviděl ani jednoho z nich. Ne že by se nezajímal, ale pochopitelně mu nikdo nehlásí, když přijede do školy jeho budoucí spolužák, i když se jedná o prince nebo princezny. Dle názorů ostatních je zbytečné aby to věděl, stejně by nic nemohl dělat. Jenom je pozdravit.
Když projíždí kolem dvou dívek, a jedna z nich je pozdraví, jako u každého sklopí hlavu a lehce se usměje. Samozřejmě netuší, že se jedná o jeho budoucí spolužačky, jak by mohl? Tak si domyslí, že jsou to jenom další dívky, co zdraví korunního prince Brazílie. Poodjede kousek od nich, seskočí z koně a jde do altánku. Po chvíli se však vrací zpátky ke koni a vytáhne si z brašny knížku a něco k jídlu a k pití. Jablko dá koni, přitom se otočí zpět na dívky, na chvíli se zde zastaví pohledem a následně se usadí na lavičku.

"Přesně tak, to si myslím také! Už se těším, až budeme moci jít do hradu! Co to čteš?" Odvětí a zrak ji padne na knihu. No jo, knihomol se přihlásil o slovo že. "Já se mám dobře, stejně jako včera!" Usměje se a pak stočí zrak k dalšímu návštěvníkovi, který se rozhodl usadit blízko altánku. "Krásný kůň!" Pronese směrem k němu.

Hrad, na ten jsem úplně zapomněla. Zadívá se na knihu a odloží ji vedle sebe. Ehm, jen nějaká klasika. Jak jste tam ještě byli dlouho? A jak se chovala ta druhá? Její jméno jsem naprosto vypustila z hlavy. Pak pohlédne na toho mladíka a chvíli si ho prohlíží Tohle asi nebude jentak obyčejný kluk. Obyčejný kluk by jentak neignoroval takové dvě dívky, jako jsme my. Sleduje, jak dává koni jablko a pak sklopí oči na to své a pomalu si ukousne.Aspoň ten kůň ví co je dobré.

I když knihu otevře, dívá se na svého koně jak spokojeně požvykuje a usměje se nad tím. Aspoň někdo se má dobře. Nic jej netrápí, nikdo jej neotravuje.
V tu chvíli se ozve zase jedna z těch dívek a on pozná, že mluví k němu, jelikož mluví o koni. Podívá se na obě. Jsou si docela podobné, jsou sestry? Té, která na něj promluvila, věnuje milý úsměv. "Děkuji." Zavolá nazpět a poté se zvedne, podívá se na Farga, který na něj významně mrkne a zase zpět na dívku. "Chtěla by sis jej pohladit?" Nabídne jí zdvořile, a zrak mu padne na tu druhou. Jsou si podobné, ale tahle je v něčem jiná.

Hmm, klasiky, tak ty teda moc nemusím! Pokýve hlavou a pak odpoví "Hmm, ani nevím, ale něco málo přes půlnoc určitě. Alex mě trošku učila udržovat fyzičku a jinak jsme tak plkaly," odpoví. Když hochovi pochválí koně, určitě nečeká že ji vyzve k tomu, zda si ho chce pohladit. Fakt? Naštěstí drží zavřenou pusu, mít otevřenou by ji nebylo zrovna zdvořilé. "No, jestli mohu tak ráda!" Odvětí, a pomalým krokem dojde ke koni. "Má nějaké jméno?"