Tělocvična

*Děkovně zakýval hlavou. * Je jedno jestli je mrtvý, hlavní je, že je pryč. *Bylo mu trapně, bojí se pavouka, víc dětinský být snad ani nemůže. I to, že málem utekl, když vzal pavouka mezi ty noviny, to on by nesvedl. * Děkuju ti, jsi můj zachránce. Jednoduše okouzlující princ, *zasmál se tiše a zatahal se trošku za vlasy. *Není to arachnofobie, je to jen zbabělost, *vysvětlil mu to tak, jak mu to vždy vysvětloval otec. *

O...okouzlující princ... Víc nervózní snad být nemohl, jeho bledá barva se neustále střídala s červenou, že si připadal jako blikající majáček. Nervózně se kousnul do spodního rtu, snad aby zastavil tohle... co to vlastně bylo?
Zbabělost není mít z něčeho strach.. kdyby byla, pak je zbabělec každý z nás. A strach... je lidská vlastnost, kterou si nemůžeme vyčítat... Je to cit.. a jací bychom byli bez citů? Stroje..? Opět filozofoval nad hloupými myšlenkami, které zněli až příliš stupidně. Omlouvám se, dneska je to se mnou.. divné..
Nechtěl se před ním ztrapnit ovšem slovy a gesty si zrovna moc nepomáhal.

Ne, nezní to hloupě, naopak. *Sledoval jeho červenající se tvář, přišlo mu to roztomilé. Celý Samuel mu přišel jako vyděšené, roztomilé a malé kotě. Jen a jen jej pohladit a pomazlit se s ním. Opět se zastyděl nad svými myšlenkami. Nejdřív je rozpačitý kvůli blonďatému Viktorovi a teď kvůli roztomilému Samuelovi. * A není to divné, zachránils mě před pavoukem... *odmlčel se, aby si promyslel, jestli to znělo absurdně jen jemu. Nakonec se rozhodl trochu změnit téma, nebo spíš se vrátit k jeho filozofické myšlence. *
U nás v rodině je zvykem, že se každý muž stane rytířem, jsem jediný syn a tak je celkem ubohé, když se bojím pavouků, nemyslíš? Kdybych se bál třeba, já nevím, slona, tak je to trošku méně směšné, nemyslíš? *zasmál se. *

Pousmál se.. celkem hřejivě nad jeho slovy. P-proč se kruci usmívám..?! Nezachránil... Jen... jsem nechtěl, aby ses musel cítit... nepříjemně. Když povídal o tradicích rodiny,pozastavil se nad tím. Ne, právě.. mi to nepřijde vůbec ubohé.. vem si třeba právě ty slony.. ti se bojí myší.. Položil svou ruku na tu jeho. Podívej... kdyby ses nebál ničeho, měl bych tě za podivína. Jednoduše... Když proti tobě nepůjde horda pavoučích vojáků a to mi věř, že nepůjde, budeš v pořádku ne? Doufám... S pavouky se sice setkáváš běžně, ale v budoucím životě ti nijak překážet nebudou. Nebo musíš mít po boku někoho, kdo ti je bude odnášet z dohledu. Tahle představa mu přišla celkem zajímavá. Nebo se s tím naučíš časem bojovat. Když si uvědomil, že celou dobu má svou ruku přiloženou na tu jeho, ucuknul a stáhnul se... doufal, že si toho nevšimnul.. i když.. zřejmě musel.

/Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. / *Uhranutě mu hleděl do očí a pak svůj pohled přesunul na jejich ruce. Bylo mu to příjemné, jeho nitro se přímo tetelilo, ani jej nenapadlo, že by svou ruku stáhl, když tak však učinil on, zalekl se sám sebe a své pozitivní reakce na jeho dotyk. Snažil se ale dělat, že se nic neděje. * Víš, že jsi hodně chytrý? Ale myslím tím z toho duševního hlediska. /Líbí se mi to, jak mluví, je to uklidňující a zároveň i milé. /Ale v něčem se pleteš. *Vážně se na něj zadíval. *Pavouci rozhodně mají své armády a určitě se jednou pokusí ovládnout svět. *Uchechtl se, i když jej i ta myšlenka děsila. *Ale jinak máš pravdu. Jde se s tím naučit žít. Mohu se zeptat, čeho se bojíš ty?

N-nejsem chytrý... Snažil se již tolik nečervenat a to se mu dařilo. Klidnil se, byl rád za složený kompliment. Nad myšlenkou pavoučí armády ho něco napadlo. V tom případě bychom měli začít vyrábět obří noviny, s nimiž je budeme pacifikovat. Uculil se. Nad svým strachem přemýšlel celkem dlouho, ne že by o žádném nevěděl, spíš.. si z nich nedovedl vybrat. Nebo ne ty, co nezněli tak.. hloupě. Samoty... Uvědomování, že se svým strachem žije den co den... Paradox, že? Samotář..co se bojí samoty. Neměl rád, když na konec vždy zůstal sám.. Z toho, že zklamu.. Vždycky si tyhle situace neskutečně vyčítal.. A momentálně dost možná z té armády pavouků. Snažil se odlehčit situaci.

*Rozesmál se, *Obří noviny zní skvěle, *pochválil mu prvotřídní nápad. *Je to asi divné, ale dá se říci, že to chápu. Člověk může mít rád samotu, ale současně nedovede být sám.*Ve snaze dokázat mu, že jej alespoň trochu chápe, jej pohladil po ruce. *Můj největší strach asi ani nejsou pavouci. *Pousmál se. * Jako ty, se bojím, že zklamu ty, na kterých mi záleží. Alespoň jednou bych chtěl, aby na mě byl otec pyšný. *Zaváhal. Tohle neměl říkat. Nehodilo se to. *Mám ho rád, ale někdy z něj mám... Byl a je to hodně rázný muž. Pravý rytíř. *Odmlčel se a úlevně vydechl, když Samuel zmínil armádu pavouků, což byl tentokrát paradox u něj. * Říkám, pavouci jsou zlo. /Moc mluvíš, Theodore./

Hm.. toužíš po uznání od otce? Když pohladil jeho ruku, tentokrát neuhnul, naopak si užíval příjemnost jeho pohlazení, dotyku. Složité dětství? Možná se ptal nevhodně, ale cítil s ním jisté spříznění. On sám měl.. s otcem.. patrné neshody. Měl rád, když mluvil, přišlo mu, že se cítí klidněji, že není sám.. S ním si připadal... U-uhm.. Jo.. jsou... Raději mu nechtěl říkat, kolik statisticky člověk za rok ve spánku sní pavouků.. ehm... ještě.. by mu tu začal zvracet.

Ne, jen. Ale asi ano, bylo to složitější. *Dál to nerozváděl, nerad nějak otce hanil nebo zpochybňoval jeho výchovné metody. */Mám z tátu rád, jen je to někdy těžší. / Asi ani nechci vědět, nad čím to uvažuješ, *uvolněně se zasmál a vyšvihl se na nohy. *A teď se se mnou rozcvičíš, protože ses beztak s rozcvičkou neobtěžoval.

Kývnul hlavou, nechtěl se v tom rýpat, věděl, že sem už zacházet nesmí. Možná je to lepší, že nechceš. Mírně se usmál. Postavil se na nohy a mírně protáhl paže. No.. popravdě, moc ne- Zaskučel, když se protahoval a pak jen oddechl. No dobře.. veď mě. Znělo to zvláštně, ale on to myslel čistě ze strany cvičení.

Tak tedy, *odkašlal si a stoupl si blíže k němu. *Předpokládám, že budeš mít asi zkrácené šlachy, takže jedním z tvých prvních cílů, bude tohle. *Nohy měl u sebe a bez problémů se dotkl celými dlaněmi země. *Můžeš ale nejdřív začít s mírným roznoženim,uvidíš, že když to budeš dělat pravidelně, tak se ti to zlepší. *povzbudivě se usmál a dal se do vysvětlování dalších cviků a kolik by jich měl denně asi udělat. * Tak, těch deset bude zatím stačit. *Usmál se lehce udýchaně. *Ještě jestli budeš chtít, tak se mnou můžeš chodit běhat, je to mnohem lepší než cvičit na pásu. *Sedl si na zem a mu naznačil, aby udělal to samé. * Pomohl bys mi teď prosím s protažením zad? *Netušil, jestli si to může dovolit. *

Pár jich prozkoušel a tušil, že pokud tohle bude dělat každý den, zvykne si. Zlepší se.. a.. třeba mu to i lépe půjde. Jistě, že bych rád. Protože bych se na tom pásu brzo asi zabil.[/b Byť skoro nic neudělal, tělo ho krapet bolelo. No jo... začátečník. Potil se.. jen kapku, možná to bylo tím tričkem s dlouhým rukávem, ale on nic jiného nenosil.
Sedl si tedy k němu a byl ochoten jakkoli pomoci. Leč nervózně natahoval ruce a čekal jakékoli pokyny. [b]Samozřejmě, jen mi řekni, co mám udělat. Pousmál se v koutku a pak se mu podíval do očí, dlouho do nich koukal, než se jeho úsměv o něco rozšířil a pak jeho pohled spadl na jeho záda, se kterými chtěl pomoci.

*Možná se jej během toho dotýkal víc než bylo třeba, ale on si nemohl pomoct, navíc mu to podle něj s tím úsměvem ohromně slušelo. *Tak tedy, *odkašlal si a chytil jej za ruce. Nohy roztáhl od sebe a jemu naznačil to samé. Chodidla přiložil k těm jeho. *Vlastně se budeme navzájem přitahovat. A celkově to protáhne i tebe, *usmál se a pomalu začal. Pravda byla, že jej to bolelo, ale snažil se to na sobě nedat znát. * Jo, to bude stačit, děkuju. *Pronesl s klidem, ale stále držel jeho ruce, když si to uvědomil, tak jej rychle pustil a postavil se. * Ehm, *opět mu bylo lehce trapně, takže ve snaze něco udělat, prohrábl vlasy. * /Proč jsi ho pořád držel? Teď si musí myslet že jsi divný, /*vyhuboval si vduchu. *Příště by sis měl vzít ale nějaké vhodnější oblečení, musí ti být hrozné vedro. *Pohledem sjel jeho postavu. */já bych už umřel. /

Jeho dotyky mu nebyly vůbec nepříjemné, právě naopak. Když mu pomáhal, se protahovat, pak se postavil a stále jejich ruce držel, možná byl kapku zklamaný, že je pustil, ovšem to chápal. T..tohle bys neměl Samueli.. Říkal si..
Při zmínce o jeho oblečení si dal ruce raději za záda, sám nevěděl, co tím gestem dělal, jen... to tak bylo.. vždy. Uhm.. M-možná.. To byl jediný přesvědčivý důvod, proč do posilovny chodit nechtěl. Nebo vlastně kamkoli sportovat. Z toho jen zakroutil hlavou, možná aby se nějakým způsobem vzpamatoval a nepřemýšlel nad... hloupostmi. Přešel blíž k němu, blíž k němu aby si vzal láhev s pitím ze které trochu upil, pak ji položil na lavici, ze které se zjevně zvedá Bench Press a narovnal se. V tu chvíli si uvědomil krapet trapnost situace, protože stál od něj doopravdy nevhodný kousek, jelikož byl vyšší, i tak mu situace přišla... plná nervozity. O-omlouvám se já... jen... jsem... Čím víc se zpomalovala jeho slova, tím rychleji mu tlouklo srdce. A dost..přestaň Same! vzkřikl po sobě a couvl o kousek do přijatelné vzdálenosti.. Dnes.. samé trapné situace...

*Když k němu přistoupil, měl pocit, jakoby to byla snad ta nejsprávnější věc, kterou mohl udělat. Líbilo se mu, že on sám je menší, ale současně by jej bez problémů zvedl do náruče, když couvl, jeho ruka sebou cukla, ve snaze říct, co ústa nezvládla. */Nechoď. / To nic, *prohodil nakonec s úsměvem a přešlápl na místě. /Potřebuju na vzduch, vzpamatovat se, /*současně by ale zůstal v přítomnosti chlapce moc rád i nadále. *Uvidíme se zítra na hodinách? Je jízda a zeměpis, takže nic děsivého ani nudného. /Dnes mají hodinu jen malíři a asi princezny. /

Podíval se na něj, když se nervózně chytil za zátylek a jen kývl. Nejspíš ano, přijdu... Řekl o něco klidněji, a tentokrát již s jeho klasickým výrazem. Sám si pomalu sebral věci a už se rozhodoval k odchodu. M-měl bych jít. Pomalu si pobalil to málo s čím přišel do tašky.

Taky už budu muset, *pousmál se a popadl své pití. *Tak tedy zítra, můj princi, *dodal s mírnou úklonou a se zamáváním se vydal do svého pokoje. *Na tom cvičení se pak ještě domluvíme! *zavolal ještě přes rameno a zašel za roh. * /Samuel. Princ Samuel. /*Jemně se pousmál a zavřel se ve svém pokoji. *

M-můj princi? Opět kapku zčervenal, ale to překryl rukávem z propoceného trika. A.. ano... zítra... Poznamenal kapku rozpačitě a zamířil do sprch.