Bar Lesory

*Byl rád, že mu to dovolili, i když si už sedl.* Těší mě. Já jsem Lien Noach Clayes *Představí se a jeho oči těkají po těch dvou. * Budoucí student v oboru prince *Taky je seznámí s jeho oborem a pak se zastaví u Alexandry.* Takže dvorní dáma, to je celkem zajímavá práce. *Uznale pokývne hlavou. U nich doma byly dvorní dámy, hlavně sestřiné považované za jedny z důležitých rolí.* A ty rytíř co? *Tentokrát se otočí na Jacka. Musel uznat, že ten vypadal, postavou na rytíře, ne jako Joe* Už jsem potkal, jednoho chlapce co jde taky na rytíře *Poví když si na něj vzpomene.*

(Zasměje se její poznámce o oprátce. Ví, jak to myslela. Vzpomene si že večer ještě musí domů dodělat pár věcí.) Lydie, moc rád jsem vás poznal, opravdu. Určitě se ještě uvidíme. Prosím ale, abyste mě omluvila. Musím už jít. (Pousměje se, postabí a vytáhne peněženku. Položí na nar dostatečné množství peněz pro zaplacení i jejího drinku a poté si dá peněženku zpátky do kapsy.) Tak tedy nashledanou, Lydie a přeji dobrou noc. (Usměje se naposled a poté už odchází domů.)

V pořádku *Zakroutí nad tím, hlavou, že to chápe a nemusí se omlouvat. Sama by měla už jít, jinak půjde ve tmě a už jenom z té myšlenky ji naskakuje husí kůže.* Nashledanou a přeji dobrou noc. *Popřeje a následně se ještě s úsměvem na rtech rozloučí. Poté se otočí k baru, aby zaplatila, ale když ji barman, poví, že nemusí. jen se chce ohradit, ale to už tam dávno Kennethy není. Tiše si povzdychne a dopije zbytek mochita. Poté se zvedne, vezme si všechny věci a odchází.*

Když se Lien představí jako princ, mé tělo na pár okamžiků strne. "Omlouvám se, vaše výsosti, to jsem nanejvýš neočekával, že bych zde potkal někoho urozené krve." Seskočil jsem ze stolečku a hluboce se poklonil. Nad jeho dalšími slovy jsem se nemohl než pousmát. "Vlastně, abych pravdu řekl, tak rytíř je tady Aleki. Já jsem dvorní dáma.. tedy, spíše asi komorník." Ušklíbl jsem se. "Ale nenechte se zmást, ona je mnohem mrštnější než já." Dodal jsem a kývnul hlavou k Alex.

Na rozdíl od Dannyho jsem mladíkovi po představení titulu věnovala jen strohé kývnutí a tiché:
"Vaše Výsosti." Nad klasickým předpokladem jsem se lehoulince ušklíbla a nechala Daniela, ať situaci vysvětlí. Na rozdíl ode mě to zvládal bez tuny sarkasmu, za což jsem mu poděkovala krátkým úsměvem určeným jen a jen jemu. Pak jsem se odvrátila a beze slova sledovala tekutinu ve své skleničce, nechávajíc na mužské populaci, aby obstarala konverzaci.

*Hned jak se Jack začne omlouvat, už zvedá ruku, že ho zastaví, ale to nestihne a už se mu i klaní.* Nemusíš se omlouvat a už vůbec ne tak klanět *Zavrtí hlavou a na tváři má pobavený úsměv.* Stačilo udělat to co Alex *I když neměl klanění rád, tak si teď trochu odporoval, protože, u nich v zemi by ta dívka za poklonu nedopadla nejlépe.* Ach,  tak to se omlouvám, netušil jsem, že je to naopak. *Zavrtí hlavou a překvapeně mu těkají oči mezi těma dvěma* Co tě vůbec přimělo stát se komorníkem? *Jeho oči se zastaví u Jacka, podle slušného chování se měl zeptat první ji, ale on ho v tu chvíli zajímal víc. Najednou se mu v kapse ozve mobil a on s omluvným výrazem na tváři začne tu věcičku hledat, když na displeji uvidí slovo otec tiše si povzdychne.* Je mi to strašně líto, ale bohužel toto je důležitý hovor, takže doufám, že se ještě před začátkem školy uvidíme, pokud to však nevyjde rád vás uvidím ve škole. *Omluví se a než odejde z baru, ještě s každým rozloučí. však jak ho učili u Alex se natáhne pro ruku a na hřbet ruky ji jemné políbí a potom hodí sako přes rameno a s mobilem u ucha odchází z baru.

Rozhovor netrval nijak dlouho, neboť náš nový přítel byl odvolán svými povinnostmi. Nemohla jsem tvrdit, že by mi to nějak výrazně vadilo. Něco jiného byl typ jeho rozloučení. Natáhla jsem k Lienovi ruku v bláhové domněnce, že dojde ke krátkému, přiměřeně silnému stisku a pak propuštění. Polibek na hřbet dlaně jsem vážně nečekala a ve zkratce řečeno na mě dojem neudělal. Pronesla jsem společensky žádanou lež o tom, jak ho ráda zase uvidím, ale v okamžiku, kdy se dostal mimo doslech, jsem si nenápadně otřela ruku do bratrova oblečení.
'Kdo ještě dneska dámě líbá ruku?! Budiž, dámám se líbat může a mělo by... ale copak já jsem zatraceně nějaká dáma?!' V duchu jsem se jen modlila, aby všichni muži na akademii nebyli takoví. To by mě zabilo.
"Tak co, Danny? Dopijeme a jdeme?" otočila jsem se k jedinému muži, od kterého bych si ruku políbit nechala.

Už jsem se chystal odpovědět, když princi zazvonil telefon a on se omluvil a odešel "V pořádku, hezký večer, výsosti." řekl a když si uvědomil že se opět skoro klaní trochu jsem se ušklíbl. Pak jsem se otočil na sestru, která už se na mě dívala. V odpověď na jějí otázku jsem jen popadl svou skleničku a její zbylý obsah do sebe překlopil. S úsměvem na rtech jsem pak zaplatil za nás oba, vstal a počkal až se i sestra nachystá k odchodu. Pochopitelně jsem ji podržel dveře aby mohla odejít první, ale po ní jsem odešel i já.

Před několika málo hodinami dorazila do Brazílie. Předtím tu ještě nikdy nebyla, a i když si myslela, že tu bude nespokojená, město jí mile překvapilo. Po cestě narazila na bar s názvem Lesory, do kterého hned vešla. Usadila se na barovou židličku a objednala si whisky. Nedokázala říct čím to bylo, ale nikdy po ní nechtěli občanku. Možná jen barmani neodolali jejímu vzhledu a nechtěli se s ní dohadovat o tom, že bez občanky nemůže pít. Možná, že vypadala na víc, než jí skutečně bylo. Neřešila to. S úsměvem si ob barmana převzala skleničku. Otočila se na barové židli, aby viděla po baru a pohledem sjela všechny přítomné.

Jen málokdy chodil do baru, ale co se blížil začátek roku, rozhodl se, že potřebuje trochu vzpruhu, tak na jednoho pánačka snad může zajít no ne? Vejde do baru a kývne na barmana. Přece jenom se znají, od té chvíle, co ho odsud opilého vyhazoval, ale to je zase jiný příběh. Sedne si do svého oblíbeného boxu, vzadu v baru v rohu a poté čeká jenom, než mu barman přinese jeho oblíbený drink.

V baru seděla skupinka kluků, kteří vypadali přibližně na 23 let a i když někteří z nich byli hezcí, nijak Ninu nezaujali. Měla větší cíle než mladí chlapci, které si dokázala kolem prstu obmotat během pár minut. Do oka jí padl muž, který právě vešel do baru. Byl pohledný, vysoký a starší. Přesně její typ. Napila se ze své skleničky a pohledem sledovala, kam si muž sedl. I kdyby měl přítelkyni, na kterou čekal, Ninu by to nezastavilo. Jak říkávala 'Přítelkyně není nemoc a každý se dá nahradit'.

Teprve když mu přitažlivá obsluha přiensla drink, tak se začal rozjímat. Servírce poděkoval, kdyby to byla nějaká čereda možná by to neudělal, ale momentálně jí dal slušné spropitné. Napil se ze svého drinku a poté se začal rozhlížet po baru. Všiml si nějaké skupinky mladších kluků a protočil oči. Neměl rád tyhle partičky, i když do jedné také kdysi patřil. Nyní si říká, že nežil nadarmo, tihle kluci si užili tolik zábavy, což o něm už moc neplatí. Skutečně dospěl. Poté se od nich odvrátil a začal se opět věnovat svému pití.

Zrovna se zvedla z barové židle, když k ní přišel jeden člen z oné partičky, která seděla opodál. Začal jí dělat návrhy nejdřív ohledně pití a poté, že by mohli odejít k němu na byt. "Nemám zájem," usmála se na něj, ale chlapec byl neodbytný. Chytil jí za bok a přitáhl blíž k němu. "Mám tu přítele a jestli nechceš, aby ti ublížil, měl by jsi mě pustit," usmála se a hlavou pohodila směrem k Jordanovi. Chlapec se tam zadíval a pro jistotu spustil ruku z jejího boku. "Dobrá volba," mrkla na něj, obešla ho a vydala se k Jordanovi. To, co udělal chlapec se jí náramně hodilo. Mohla si teď zahrát na slečnu v nesnázích, která opravdu potřebuje pomoc od nějakého gentlemana. "Můžeš mi pomoct?" Zadívala se mu hluboko do očí.

Upíjel ze svého drinku, když si všiml, že se děje něco u baru, zpozorněl. Všiml si, jak ten kluk začne obtěžovat tu slečnu, co stojí u baru. Rozhlédne se, skupinka kluků je pobaveně pozoruje a jeden na něj dokonce zavolá, že si dobře vybral, ale nikdo nejde slečně pomoct. Čas hrdinů. Zvedne se a zamíří k ní. To už se ale slešna odpojí od své společnost. Nemusí jej ani žádat, aby se dovtípil, než dořekne tu větu, už jí dá ruku kolem pasu. "Tady jsi, zlato, ani jsem si tě u baru nevšiml. Nějaký problém?" Podívá se z ní na toho kluka, ten jenom zvedl dlaně a dal se na odchod i se svou partou. Jakmile za nimi práskly dveře, Jordan slečnu pustil. "V pořádku?" Zeptal se jí starostlivě.

"Jen nedorozumění, neřeš to," lehce zavrtí hlavou, aby působila věrohodně před chlapcem, který jí ještě před chvílí dělal návrhy. I ona se zadívala, jak celá parta odchází a jakmile jí Jordan pustil, přikývla. "Už ano," usmála se a zadívala se do jeho očí. "Můžu vás pozvat na skleničku?... Za záchranu. Poslední dobou je těžké narazit na někoho, kdo pomůže a jen nepřihlíží." Uměla se opravdu dobře přetvařovat a dokázala působit mile a nevinně.

Je docela rád, že se nic nestalo, ale bál se, aby dívku nesledovali, jak odejde z baru, tak za ni jaksi začne cítit zodpovědnost a slíbí si že ji doprovodí a vezmou to zadním východem, jen pro jistotu. "No jsem rád, že jste v pořádku." Mrkne na ni a poté se chce vrátit do svého boxu, ale ona jej zastaví, takže se ani nestihne otočit. "Obyčejně mi jeden drink stačí, ale pokud na tom trváte, tak mě nechte, abych mohl pozvat já vás." Nabídne jí rámě, aby ji dovedl ke svému boxíku a kývne na barmana, aby sem přišel. "Většina lidí má své potíže, tak si nechtějí přidělávat další. Navíc jak jsem viděl, si dokážete poradit i sama." Sdělí ji, poté dojde obsluha, tak se podívá na dívku, co si dá. Jakmile obsluha odejde, uvědomí si, že nezná ani její jméno. "Mimochodem jsem Jordan a ty?"

"Ano, trvám na tom," potřebovala si získat jeho pozornost a teď, když u jí má, přece by ho nenechala odejít. Usmála se nad tím, jak jí nabídl rámě, chytila se a společně s ním se rozešla k boxu, kde předtím Jordan seděl. Sice si sebou nesla ještě nedopitou skleničku whisky, ale jakmile se posadila, ještě než přišla obsluha svůj drink vypila. "To je možná pravda, že si dokážu poradit sama. Ale chcete říct tajemství?" Nahnula se blíž k němu. "Každá žena si přeje být občas zachráněna," zašeptala s úsměvem. Oddálila se, když přišla obsluha a objednala si ještě jednou skleničku whisky. "Nina," natáhla k němu ruku, aby si s ním potřásla. "Takže, Jordane... Co to, že jsi v baru sám? Čekáš na někoho? Kamarád? Přítelkyně?" Pozdvihla obočí a hlavu naklonila mírně do strany.

Nemusela mu to potrvzovat, ale když už se tak stalo, usmál se o něco více. Sám si objedná, ale tentokrát servírce nedá spropitné. Když se podívá do jejího obličeje, pozná, že si toho všimla a skoro se rozesměje nad pohledem, co hodí na jeho společnost. Opře se o stůl. Když mu chce říct tajemství, pobaveněse zasměje. "Jsem jedno ucho." Mrkne na ni. S odpovědí kterou mu dá, nemůže argumentovat, ale proč dívky tolik stojí o hrdiny? Navíc... pokud o něj Nina stojí, vybrala si špatně, Jordan taky není žářný příklad nevinnosti. Potřese jí rukou, byl by ji tu ruku i políbil, ale sedí moc daleko. Dopije svůj první drink a poté skleničku postaví na kraj. To se snaží nenápadně zjistit, zda někoho mám? Upře na ni zrak. "Třeba ano, ale třeba taky ne, co ty tu děláš tak sama?"

Usmála se nad tím, jak se zasmál. Měl opravdu hezký nejen vzhled, ale i smích. "Koukám, že jsi tajnůstkář," odpověděla na to, jak jí nepřiznal, zda na někoho čeká. "Já se rozhodla procestovat svět... sama. Což je i důvod, proč jsem tu seděla bez nějaké společnosti." Zalhala. Byla v tom dobrá a tak neměla strach, že by Jordan o jejích slovech pochyboval. Nehledala žádný vztah a tak nemusela přiznávat, že tu v Brazílii nějaká čas zůstane, že jí sem poslali rodiče. Pravděpodobně se s ním už nikdy neuvidí. Nebo si to alespoň myslela. Nenapadlo jí, že je to jeden z učitelů na škole, kam bude nastupovat. "Cestoval jsi někdy? Nebo jsi ten typ, který je věrný své zemi a za hranicemi nikdy nebyl?" Vzala si skleničku od servírky, když k nim přišla a přiložila okraj ke rtům, aby se napila.

Nad její první větou jenom pokrčí rameny. Někdy takový skutečně je. Ale její odpověď mu přijde spíše jako nějaká pohádka. Zašklebí se, ale nijak to nekomentuje. Nevypadala tak staře, aby svým životem, ale možná má jenom dobrodružnou povahu, tahle verze se mu líbila víc a rád by prozkoumal, v čem by ještě mohla být dobrodružná.
"Vlastně jsem byl jenom v Anglii, kde jsem se narodil. Neměl jsem moc čas cestovat. " Prohodí, nerad by ji vysvětloval, že se rozhodl jít na své životní cestě jako učitel. Dopije obsah své sklenky a zvedne se. "Já už bych šel, nechceš někam doprovodit," zeptá se jí zdvořile.