Pohádková věž

Na stole uvidí letáček se zajímavými místy ve městě a zaujme ji obrázek ,který se nachází na přední stránce. Vezme si ho do ruky a důkladně si ho prohlédne. Pohádková věž, to zní krásně a zajímavě. Dlouho neváhá a protože zrovna nemá co na práci, rozhodne se udělat si na to místo procházku, protože na poznávání nových míst není nikdy pozdě. Když už je téměř pod věží, uchvátí ji pár květin, které rostou kolem. Jednu z nich si utrhne a přičichne si. Mít takový parfém by bylo dokonalé.

Jako obvykle každý den se jde projít. Dnes to není jinak. Rozhodne se zamířit do lesa, zná je jako své boty, proto není divu, když ví,kam ho kroky vedou. Přesto jde dále. Dojde na malý kopec, kde už pohádkovou věž vidí z dálky, ale že je někdo u ní nevidí. Vidí jenom stromy kolem dokola, tak sejde blíž. Teprve když dojde blíž vidí jemu již známou dívku. Pro sebe se usměje. Opře se o jeden kámen a chvíli ji pozoruje. "Víš..." začne aby upoutal její pozornost, akorát když trhá tu květinu. Poté se vydá směrem k ní. "Existuje pověst o téhle věži, nikdo neví kde se tu vzala. Nejsou zmínky o její stavbě, ale staří se odhaduje tak na pět set let. Kdysi tu žila princezna uvězněná zlou čarodějnicí." Stane vedle ní a podívá se na onu věž.

Užívá si vůni květiny a na pár sekund ignoruje okolní svět, když v tom ji vyruší povědomí hlas. Otočí se a uvidí známou postavu. Ale ale, kdo pak to je. pro sebe se usměje, je ráda, že aspoň chvíli není úplně sama a poslouchá, jako kdyby jí vyprávěl nějakou pohádku. Kdybych si přečetla ten letáček, možná bych se to taky dozvěděla. To je velmi zajímavé. Dodá a vzhlédne nahoru, aby viděla, jak je věž vysoká, ale bohužel jí sluníčko nemilosrdně svítí do očí a tak nedohlédne na vrchol. Po chvilce mžourání to vzdá Jak je ta věž vlastně vysoká? zeptá se a doufá v nějakou odpověď.

Ano i pro něj to zní jako pohádka, ale jako malý to tu prohledal ale žádnou čarodějnici a ani princeznu nenašel. "Vím." Zasměje se a poté se podívá na kvítko co utrhla. "Zní to jako pohádka, ale skutečně tu někdo bydlel. Byl jsem i vevnitř a je tam nábytek. Možná tam nežila princezna, ale někdo tam asi žil." Poznamená. Nebo si někdo dal velkou práci, aby vznikla tady tato pověst. Napadne jej v duchu, ale nahlas to neřekne. I kdyby to byla lež, je to krásná lež. "Asi dvacet třicet metrů. Je tam schodiště, které vede až nahoru do mísnosti." Odpoví ji a poté se znovu podívá na věž.

Ty už si byl uvnitř? Vážně? zeptá se nevěřícně a vykulí oči.Nechtěl by jsi mi to tam třeba ukázat? udělá roztomilý prosebný kukuč. Tohle zní vyjímečně jako zábava. Aspoň bych mohla vidět, jak si žije princezna z pohádek v porovnání se mnou. Třicet metrů, to je asi hodně co? znovu vzhlédne. No jo, odhady mi nikdy moc nešly, ale odhaduji že z těch schodů by mě pěkně bolely nohy.

Super! Tak se mi to líbí. Vítězoslavně se usměje a protože nedovede popřít svoje nadšení, musí mu zatleskat. Dobře, odteď budu všechny šutry nechávat padat na tebe. řekne svědomitě. Pozorně následuje Harryho a se zájmem pozoruje své okolí. Páni, tady to je vážně jako v pohádce. Už mi chybí jen dlouhé šaty a korunka.. Když Harry otevře okno, místnost se jako zázrakem rozsvítí a ona uvidí i ten prach, který pokrývá většinu předmětů. Na poličce vedle ní stojí kniha, natáhne k ní ruku, ale omylem rozvíří prach, který ji pošimrá v nosánku a ona si roztomile pšikne. To jsem ale trdlo. Ale přesto ji velice zajímá ta kniha a tak ji opatrně opráší a poté ji konečně vezme do ruky. Tak teď budu rozhodně vypadat, jako bych někde vymetala pavučiny.

Tohle není jeho první návštěva, tak není ze všeho tak okouzlen jako poprvé, ale přesto mu to stále přijde zajímavé. Při její poznámce se lehce zasměje, ale pak se zarazí, zda to nemyslí vážně. No nakonec to nechá plavat. Když vejdou ovnitř, on otevře okenice. Odsud krásně vidí jejich hrad, už ji na to chce upozornit, když slyší jak pšikne. Všimne si že drží tu knihu, co si on ještě nevšiml. "Co je to za knihu?" Zeptá se jí a dojde k ní ať si to může prohlédnout.

Se zájmem obrací poměrně tlustou knihu v rukách, už chce mít nějakou poznámku ale raději si ji nechá pro sebe a opatrně otevře tu knihu, jako by to byl nějaký poklad. Většina písmen časem téměř ztratila barvu, ale přesto jsou lehce čitelná avšak moc těm napsaným slovům téměř nerozumí. Vždycky jsem si myslela, že číst umím na jedničku, ale jak koukám, asi jsem se spletla. Raději udělá pár kroků směrem k oknu, aby na řádky lépe viděla a doufá, že jí to pomůže.

Podívá se na stránk a má chuť se zašklebit, když to vidí. Přece jenom jsou v Brazílii a on portugalsky trochu umí, i když je pravda že se spíše soustředil na angličtinu. Dojde za ní se založenýma rukama a lehce se zašklebí. "Umíš portugalsky?" Zeptá se jí. "Třeba se ti ta kniha pohádek bude líbit, pokud ano." Nedokáže skrýt své pobavení. Ne že by se jí vysmíval, jen mu to příje humorné. "Ale přece jenom mám důkaz, že tu někdo žil." Přejde ke skříni, kterou otevře, zvedne se oblak prachu, tak se rozkašle, ale jakmile zmizí, tak zde jde vidět několik šatů asi z patnáctého století. Všechny jsou ale vkusné a nádherné. "Tchu prožrané od molů, ale... " ustoupí, aby se také mohla podívat.

Cože? To je Portugalsky?! A já se tu jak idiot snažím rozluštit co to je. Ehm, mizerně. přizná a snaží skrýt své naštvání. Ale ty Portugalsky umíš, takže bys mi to mohl přeložit. Napadne jí a pobaveně ho sleduje, jak se dusí pod hromadou prachu, potom dojde za ním ke skříni a podá mu knihu do ruky. Trochu požrané od molů, ale tobě by moc slušely. dokončí za něj větu a uchechtne se nad tou představou.

Bylo mu jasné, že neumí portugalsky, naopak by jej to ale neskutečně překvapilo, kdyby uměla. Pokrčí rameny, umí trochu portugalsky, ale ne dokonale. Když už by spíš uměl Bulharsky, protože to je rodný jazyk jeho otce, ale něco by ji přeložit zvládl. "Tak když je to tak, pche, tak si překládej sama." Položí ji knihu zpět do rukou a dá se na odchod z věže.

Co jsem udělala? Počkej! vykřikne a jde co nejrychleji i s knihou za ním, ale po těch starých nebezpečných schodech to nejde tak rychle, jak by si představovala.Ty ses urazi? Jestli ano, tak promin. začne se omlouvat a doufá že to zafunguje.

Jenom si z ní střílí, pochopitelně, on je venku během chvilky. Otočí se k ní a když vidí jak vypadá, skoro vyprskne smíchy, ale udrží se. "Chce to víc, aby jsi mě urazila." Mrkne na ni a posadí se na kámen. Ani jsem se jí posledně nezeptal, co vlastně dělá v Brazílii, i když posledně byla trochu odměřená. Poklepe na kámen vedle sebe. "Tereso, jak ti mám vlastně říkat? Nevadí ti Teres nebo Tereska." Pošťouchne ji. "Každopádně jsem se tě ani posledně nezeptal, co tě přivedlo do mé země." Roztáhne ruce v šaškovském stylu. Mrkne na ni, ale koneckonců jednou téhle zemi povládne.

Když konečně doklopýtá dolů a uvidí ho, jak se směje,připadá si jako cvok. Já tě střelím! lehce do něj strčí. Radši Teres. odpoví a posadí se vedle něj. Tak, teď to říci nějak kultivovaně. Já, jsem přijela studovat na akademii. odpoví co možná nejjednodušeji. A když už jsme u toho, tak mi můžeš říci, kdo vlastně jsi. položí otázku na oplátku. Teď to zní, skoro jako kdybych chtěla aby řekl, že je třeba sériový vrah, ale aspoň mi to řekne hezky nahlas.

Moc se jí ven nechtělo, ale jelikož její sestra ji nechala samotnou tak se rozhodla, že by mohla prozkoumat nové město. Popravdě, nebyla na něj zvědavá, nebyla zvědavá ani na tu školu, ale přihlášku poslat musela a co se dá teda teď dělat, než to nějak překousnout. Oblékla si tmavě modré šaty, které jí skoro zakrývaly kolena, černé balerínky. Vlasy si navlnila, takže její dlouhá hříva vypadala trošku africky až exoticky. Což je docela ironie, když pochází z Itálie.
Zamířila tedy do víru města, sešla na chvíli z hlavní cesty a nechala se vést kroky někam dál mimo civilizaci, na kterou teď uplně náladu neměla. Když v dálce mezi stromy zahlédla vysokou věž, jen pozvedla obočí a došla k ní. Už když se blížila slyšela nějaké hlasy, měla chuť to otočit, ale neudělala to. Šla dál.
Když vyšla zpoza keřů, spatřila před sebou dívku a muže. Pořádně si ho prohlédla a když v něm spatřila prince, trošku zvědavě naklonila hlavu ke straně. "Dobrý večer." Pohlédla na oba dva a potom se mírně uklonila. "Vaše výsosti."

Když mu začne vyhrožovat, začne se skutečně smát. Už to prostě v sobě nezadrží. Jen střílej a pak Mia střelí tebe, protože bude muset vládnout. By mě zajímalo, kam by naše země dospěla. Ta myšlenka mu vyvolá nepřítomný výraz na obličeji. Probere jej až když do něj střelí. Zavře za ní dvířka a poté se opět posadí. Překvapí jej, že mu oznámí, že jde studovat na akademii. Ale v tu chvíli mu přijde ještě zábavnější jí říct, že on tam bude taky, spíše se mu zachce, aby na to přišla sama. "Jmenuji se Harry. A to také jsem, ale to už přece víš..." Drcne do ní, pak ale hraje ublížený výraz. "Nebo si o mě myslíš, že jsem nějaký zločinec?"
Poté se mezi keři objeví dívka, což jej trochu vyleká. Když se mu ale pokloní, praští se do čela. To moje krytí vydrželo dlouho. "Harry prosím... a ty? Nech mě hádat, taky budeš chodit na akademii." Tipne si protože mu připadá, že kdokoli tohoto věku už mu automaticky říká, že přijel sem na akademii.

Jeho smích jí přinutí se také smát. On to vážně nechce říct nahlas. Fakt? Ty jsi Harry? Já myslela Willy. řekne naoko šokovaně. Moje teorie je, že jsi sériový vrah. Nebo princ, ale to vyjde asi nastejno. Když spatří, cizí dívku, je mírně šokovaná že zde prince každý zná. Dobrý večer pokusí se o vřelý úsměv

Podívá se na oba dva. Prince Harryho poznala okamžitě, když se ale podívala na dívku, musela chvilku listovat v hlavě a ořemýšlet odkud její obličej zná. Přimhouří oči a zamyslí se. Mírně nakloní hlavu ke straně, což dělá vždy když se snaží ve své hlavě něco usilovně najít. "Ty budeš Belgická princezna, že ano?" Promne si rty a narovná se. Poté se otočí zpět na Harryho. "Luisa." Poví klidně a pousměje se. Potom si prohmatá čelo a trošku pozvedne obočí. "Mám tam snad nějakou nálepku s nápisem "Jdu na akademii?" Mírně se ušklíbne a prohrábne si kudrnaté vlasy.
Potom jí to dojde, došla do rozhovoru mezi dívkou a mužem. Podívá se na oba dva a usměje se. "Doufám, že jsem vás nevyrušila." No co i kdyby. Podívá se na oba dva a zatváří se mírně nervózně. Trošku hraná póza.