Kašna královen

Doufejme. *Pousměje se.* No jinou my nejspíš ani neznáme. *Oddechne si a podívá se na školu.* Ano jsou tady komorníci a rytíři, chápu. *Zasměje se.*
Samozřejmě, je potřeba se vyspat to já tady ještě chvilku zůstanu a potom půjdu. Ráda jsem tě zase viděla. *Pousměje se a zamává jí na rozloučenou.*

Po celém dni, kdy téměř čtyřikrát zabloudil v rozlehlém areálu, kde vzpomínal, když jsem on sám před několika lety poprvé přijel. Bylo velmi pozdě, ale jemu tyhle noční toulky nikdy nebyly cizí. Pravda častokrát na vlastní kůži pocítil měsíční svit, než právě ten sluneční, který mu byl odepřen kvůli přílišné práci a povinnostem. Faktem však bylo i to, že za poslední volnější dobu si užíval dlouhých procházek jak ve dne, tak v noci. I když po většinu dne setrval začtený, nebo jen přemítal myšlenky, které mu pomáhali vyčistit si hlavu. S nádechem se plnila klidem, který s výdechem vyplavoval uspěchanost světa... Právě teď to byla ta chvilka, kdy si ve svém ubíhajícím světě našel chvilku klidu. Tu tedy završil tím, že vyšel u kašny. Rostliny okolo tvořili příjemnou jezerní atmosféru a kašna jen rozbíjela celý ten vegetativní styl. Při navštívení tohoto místa si nemohl nevšimnout, že zde jistě není sám. Ze zdvořilého úsudku a tak, jak by se dost možná slušelo pozdravil. Dobrý večer. Připadal si kapku jako úchyl, který se v noci znenadání připlíží a tváří se tak slušně, až je to vlastně vlezlé, jenže jeho parketou nikdy nebyli vrcholy etikety... nýbrž férové a přímé jednání. S každým, bez ohledu na cokoli. Věk, postavení, pohlaví...

*Když odešla Teresa rozhodla se ještě chvíli zůstat, seděla na kašně a sledovala dopadající vodu a tak nějak se zapomněla a rozhodně zapomněla na čas. Z myšlenek ji probudil až něčí cizí hlas. Rychle se otočila, lehce se zakymácela a skoro spadla do vody co byla pod ní. Ještě že to ustála, nerada by se tam namočila, nevypadalo to uplně čistě. Zběžně si prohlédne vetřelce a nahodí prazvláštní úsměv. Něco mezi překvapením a naprostým věděním.* Dobrý večer, doufám, že nejste správce parku a nejdete mě vyvézt za to, že tady ještě večer posedávám. *Pozvedne obočí a prohlédne si ho. Absolutně si nedovede představit, kdo by tenhle muž mohl být.* Zahradník? Kuchtík? Učitel? Ono je to stejně jedno, člověk jak člověk.

Pousmál se a pohodil hlavou na stranu, možná aby skryl kapku svůj úsměv, což mu příliš nepomohlo, neboť čisté nebe s hvězdami a jasným měsícem spolu s pouličními lampami v parčíku ukazovali jeho úsměv s ďolíčky dokonale. Ne, to nejsem, ale.. ačkoli škola ještě nezačala.. školní řád by se měl dodržovat, nemyslíte? Na chvíli uvažoval, zdali by jí neměl tykat, jenže by to nejspíš nebylo slušné, ačkoli měl mnohem raději osobitější přístup, tahle škola byla plna noblesy, vykat bylo proto to, co zde bylo běžné a pravděpodobně i krajně vhodné. Mladá.. nejspíš studenta, když se ptala na vyvedení. Nesdělil jí, kdo je, i když podle jeho vzhledu jí muselo nejspíše dojít, že studentem jistě nebude.

*Podívá se na něj a pozvedne obočí.* Netuším, nečetla jsem ho a nevím zda to mám v plánu. *Řekne upřímně a jen nevinně pokrčí rameny. S nějakým školním řádem si rozhodně hlavu dělat nebude. Není tady aby tu dělala nějakého šaška. Znovu si ho prohlédne.*
Myslím, že by bylo slušné se představit. *Sjede ho pohledem a stoupne si z kašny aby tam náhodou nezahučela.* A mimochodem, školní řád by se měl vztahovat na všechny, takže je možné, že ho právě taky porušujete. *Poví vážně a narovná se aby vypadala vážněji.*

Jen zavrtí hlavou a opadne jeho přívětivý úsměv. Dá se říct, že na jeho dodržování jsem nikdy nebyl. Možná tahle škola bude o něco odměřenější, než jsem čekal, přeci jen... pravda, že etika musí být zachována. Přesunul se proto do pozice slušného muže a s mírným předklonem se představil. Scotty Ryan Kenstoy, Odmlčel se na pár chvil, když se opět přímo narovnal. Jsem na této škole novým pedagogem. Nesnímal jeho neutrální výraz. Tahle slečna měla zjevně vlastní hlavu. Vypadala, jakoby řád sama sepsala, vážně budila respekt a šlo vidět, že mezi ostatními studenty bude mít jistou autoritu. Pak se ale v koutku jemně uculil. Nechtěl jsem Vám nikterak uškodit. Vlastně se Vám ani trošku nedivím. Je zde nádherně... Pak se ale pohledem, který se na chvilku kochal krajinou vrátil zpět k mladé dámě. Vy račte být?

Tak to jsme na tom dost podobně. *Řekne klidně a mírně se ušklíbne.* Tohle může být ještě zábava. Nový pedagog.
*Zvedne se a podívá se mu do očí, očekává jeho představení, ale spíše si s ním jen hraje. Na tohle není, na nějakou etiketu, představování. V hlavě sice měla sen stát se princeznou, ale ten se rozplynul když jako malá zjistila, že je to nemožné. Od té doby se z ní stalo tohle. Její pravé já. Poslouchá jeho slova a jen vymrští obočí do vzduchu a zatváří se stylem jestli ty slova myslí vážně.*
Já především neráčím být nějaká rádoby dortoidní, etiketou oplývající bytost. Takže tyhle slova si klidně můžete ušetřit. Nevyrostla jsem v bavlnce, takže se takhle nehodlám ani chovat. *Řekne upřímně a pokrčí rameny.* Jinak se jmenuji Luisa Lavazza, ale myslím že Luisa nebo Lou bude stačit. *Nakloní mírně hlavu ke straně a znovu si ho prohlédne a především si v hlavě zopakuje jeho jméno.* Kenstoy...Tak tenhle Kenstoy.

Nervózně se usměje. Běžně si tu princezny potrpí na velmi velmi slušné zacházení a několik dvorních dam taky. Každý z nich vyžaduje.. individuální přístup. I když... osobně ke všem přistupuji stejně. Zvykám si. Bez otázky se tedy posadil naokraj kašny, která se zdála být chladivá, což se po horkém dni divil, většinou býval kámen prohřátý. Co tě na tuhle školu přivedlo, Lou? Započal tykáním, pravda, že by se studenty měl raději přátelštější vztah, i když upřímně pochyboval, že by se kdy kdo chtěl přátelit s učitelským sborem.

Běžně si princezny potrpí na různých věcech. Udělám ti radost, nejsem princezna a nejsem ani jednou z těch nafrněných dvorních dam, které si myslí, že spasí svět kouskem stužky na šatech. *Protočí očima, vykání hodila za hlavu, stejně by jí to dlouho nevydrželo.*
Stejný přístup je důležitý, člověk se pak nesplete ke komu se jak choval. *Pokrčí rameny a jednoduše se posadí vedle něho. Učitel neučitel, člověk to je tak či onak. A rozhodně nevypadá jako zombie nebo duch. To je dobré zjištění.*
*Po jeho otázce se na chvíli podívá na vodu, ve které se odráží svit měsíce a také pár lamp.* Rodiče...vždycky jsem se chtěla stát spíše ekoložkou nebo někým kdo pomůže přírodě. A ne někým kdo bude obskakovat princezny jak jejich pejsek. To že jsem chtěla být princeznou si raději nechám pro sebe. Stejně je to směšné. *Řekne znechuceně a potom se na něj podívá.* A co vlastně učíš? *Prohrábne si vlasy a pohlédne na něj.*

Nejde o to.. splést se... jen.. o to, že si každý přijde nesmírně originální a nenahraditelný, když si myslí, že je pánem světa, nebo jím bude... neuvědomuje si, že je vlastně úplně stejný, jako každý jiný.. ať už usíná v posteli s nebesy, nebo na kusu kartonu pod Brooklynským Mostem. Jasný Scotty, gratuluju, hluboké jak mělký potok.
Vlastně se doopravdy zamýšlel nad tím, když pronášela svá přání. Chvíle mu nedala a stejně se musel dotázat, když se usadila a on se na ni podíval. Proč si nejdeš za svým snem? Proč posloucháš přání ostatních, ne ta svá?
Botou vyhrabe jamku v pískovitém štěrku na nezpevněné cestě a pak se zadívá na nebe. Zeměpis.. a Mezinárodní vztahy. Odmlčel se a chvilku počkal, než si sám vlastně pořádně uvědomil, že ona jakožto dvorní dáma bude chodit právě na oba jeho předměty. Takže se budeme potkávat.

*Při jeho slovech se nejdřív zadívá na vodu a potom přemístí pohled na něj. Mají podobné přemýšlení, což ji docela překvapilo.*
To si myslím také, ale tak nějak to nejde vysvětlit ostatním. Ti kdo se narodili s "modrou" krví. *Udělá uvozovky prsty.* si většinou myslí jak jsou důležití. Najdou se vyjímky, ale je jich málo. *Oddechne si. Po jeho otázce se na něj jen podívá.* Nepoznal jsi mou rodinu. Moje máma je jak saň. Jediným východiskem byla tahle škola, tenhle obor. Potom si možná budu moci dělat co chci. *Řekne naštvaně. Je naštvaná na sebe i na ostatní, že to jinak nešlo.* nebo můžu utéct. *Řekne až nebezpečně vážně.*
Páni, takže se těš na šikanátora pedagogů. Doufám, že to se mnou v hodinách vydržíš. *Zasměje se a protáhne se.* Nejsem uplně premiant, takže...Třeba na mě budeš mít nervy. Nebo osobitý přístup. *Pozvedne obočí a ušklíbne se.*

Pousměje se.. on sám, který modrou krví oplývá. Přišel si s ní v pár ohledech celkem podobný. Něco ti povím. Občas... je těžký jít si za svým.. to jo. Ale věř mi, že kdybych sklapl a dělal tak, jak mě předurčili, neseděli bychom tu spolu. Upřímně? Jakožto bývalý korunní princ jsem z domova utekl, pravda, že mi to v ten daný moment krapet pomohlo, ale do budoucna nic nevyřešilo. Tuhle školu jsem dodělal s otroctvím. Pak jsem byl konečně... alespoň sám v sobě... svobodným. Připadal si jako mudrc nebo nějaký guru, tím se on ale necítil. Byl jen otevřený, chtěl jí ukázat, že není sama, kdo se potýká s podobnými problémy. Možná v žádném věku nejsme ani tak odlišní.. Možná se pořád dějí ty samé věci, jež nedokážeme zastavit, bojujeme sami proti sobě. Přepadala ho filozofická nálada, což měl v poslední době více než často. Nikterak mu to však nevadilo.
Nad jejím šikanátorstvím se zamyslel a pak jen prohodil. Co takhle dohodu ? Ke studentům byl férový a přátelský jen tehdy, když byli i studenti vstřícní. Budu zohledňovat tvou snahu a ty mi budeš alespoň v hodinách vykat, ano? Usmál se, byl raději, když mu tykali, ale bylo to spíš z hlediska školy, která zakazovala až příliš přátelské vztahy se studenty a kor ještě studentkami. Kdyby mu jako jediná tykala, zřejmě by z toho měl problém. Vždy zohledňoval spíše snahu studentů, než jejich výslednou kvalifikaci... zájem a práce, kterou v jeho hodinách vyvíjeli se pro něj cenila víc, než jednička z testu.

*Znovu se zaposlouchá do jeho slov. Je zvláštní že to zvládá, u většiny lidí jí to přestane bavit, ale on v ní vzbuzuje určitou zvědavost. Když se dozví, že byl korunním princem jen překvapeně zvedne obočí, ale nijak se k tomu nevyjadřuje.* No takže tuhlo školu taky dodělám s otroctvím a třeba se mi potom bude dařit tak jako tobě. *Pokrčí rameny, sama tomu uplně nevěří. Spíše nevěří, že by tuhle školu mohla nějak slušně dokončit. Ale třeba jí osvítí bůh svatý, ale to spíše ne.*
Dohoda? *Přimhouří oči, nakloní hlavu ke straně a promne si bradu.* Takže když se budu snažit, vykat ti, ale třeba má klasifikace nebude uplně skvělá bude to v pořádku? *Zadívá se na něj opravdu se zájmem. Tenhle přístup se jí zalíbil. Má ale takové tušení, že ne všichni budou stejní.*

Spíš jsem to myslel tak, že když se budeš snažit, nemám problém tě nechat projít. Nejsem nějaký stařec, co apeluje na výsledek studenta. Jde mi o snahu, o výkon a zájem. Většinu učitelů zajímal jen výsledek práce, nikoli práce, která k výsledku vedla, což podle něj nebyl ten nejlepší přístup... Šanci by měl dostat ten, který se snaží, ne ten, který má vše zdarma.

Hmm...Kdybych to přirovanala k chemické zkoušce. Všechno udělám správně, ale výsledkem by byla třeba smrdutá bomba. Ale snaha zájem a výkon by tam byl. Takže by to v konečné fázi bylo vlastně pozitivní. *Ušklíbne se a podívá se na něj.*
Myslím, že s tímhle dokážu žít. *Pokrčí rameny. Potom se tak nějak poskládá na kraj kašny, že si na ni lehne a hodí s ruce pod hlavu. Zadívá se na nebe s hvězdami.*
Co kdybychom se přestali bavit o škole? Už tak porušujeme určitě školní řád, který zakazuje být po večerce venku. Ale zase bychom to mohli svést na pedagogickou konzultaci ohledně...Třeba zeměpisu. Tam se asi hvězdy neučí, ale co. *Protáhne se a upraví si vlasy.* Hele padá hvězda, něco si přej...

Při nejhorším tu máme orientaci na světové strany podle hvězd ne? Pousměje se. A rozhrne si své rozcuchané vlasy, které i tak tvořili poměrně na upravený účes. Zavře oči a do plic vdechne čerstvý vzduch, v hlavě pronesl své přání, které jak říkajíc, podle starých báchorek, když proneseš nahlas, pozbydou svého smyslu, byla milá, hodně mu připomínala jeho sestru. Vlastně... o té nevěděl, zdali na školu vůbec dorazila. Položil se o kousek dál a koukal na souhvězdí štíra. Musel se dotázat. Zajímají tě hvězdy?

*Trošku zvedna hlavu aby na něho viděla.* Eh, jasně, když to říkáš. *Pokrčí rameny a znovu si lehne. Zadívá se na oblohu a když uvidí padající hvězdu jen na chvíli zavře oči. Vysloví v duchu své přání a mírně se pousměje Takový malý, upřímný úsměv, který u ní jen tak nikdo neuvidí. Po jeho otázce oči znovu otevře.*
Zajímá mě vesmír. Stále se snažím pochopit jak obrovský je, ale štve mě, že naše představivost není tak veliká aby to všechno pochytila a zvládla pochopit. Jsme tak malí oproti tomu co je nahoře. *Ano člověk by do ní tohle přemýšlení nejspíš neřekl, ale je tam. Někde hlukobo schované pod tou slupkou ironie, arogance a pevné stěny chladu.*

Sledoval každičkou jednotlivou hvězdu poblíž jeho oblíbeného seskupení hvězd, hlava se mu plnila tolika myšlenkami, které sice jen volně plynuly, ale kdyby se je jen pokusil zastavit, byly by jistě velmi k zamyšlení a zněl by jako absolutní blázen. Některou z nich si však nedovedl opustit. Někdy bych si přál vidět to, co vidí ony. Hvězdy, když na nás shlíží. Jaký chlad je v bodu absolutní nuly, jak se pocity zabodávají do kůže a úžas z mlhovin vzdálených biliardy světelných let. Pak na chviličku ztišil hlas a jakoby šeptem pronesl. Možná odtamtud se pohledem všechny problémy tady zdají být... malé. Zatřepal jen hlavou. Co to plácám. Člověk se uvolní při přemýšlení nad... věcmi, které neutíkají a nemusíme se za nimi honit. Opět zníš jako špatná encyklopedie. Rád takhle ale uvažoval, nad neznámém.

*Dívala se na nebe a přišlo jí až zvláštní jak moc příjemná tahle konverzace byla.* To by jsi se musel stát kosmonautem. *Zažertuje aby prolomila tuhle deep chvilku.* To já bych nemohla, je mi špatně i na kolotoči a představa, že mě zatočí v té centrifůze... *Zvedne se aby si vydechla.* No nic příjemného. *Ušklíbne se.*
Člověk se možná musí naučit nedělat si ty problémy tak velké. *Podívá se na něj.* Třeba já se už začínám nějak stotožňovat s představou že tady musím být. *Zamračí se a prohrábne vlasy.* A rozhodně nemám v plánu se honit za nejlepšími výsledky. *Oddechne si a podívá se na něj.* Jsi docela citlivá dušička co?

Uchechtne se a posadí se. Vůbec, jsem jako poleno, jen rád takové myšlenky připouštím. Pak se podívá na ni, jak na kašně polehává a kouká nahoru. Raději pevně nohama na zemi, ne, že bych měl strach z výšek, ale pravda, že prolet vrstvami atmosfér by můj chabě krmený žaludek nezvládl. Ale musím uznat, že ani způsob jejich stravovaní bych nezvládal, všechno ve formě hmoty domněle připomínající zvratky... no.. Připomnělo mu to vlastně, že dnes ještě nic nezakousl. No jistě, to balení, cesta do školy, bloudění po pozemcích, urputné hledání kabinetu a vynechal zas a znova něco tak důležitého pro život. Žaludek se mírně vzpouzel, ale nijak nekručel, jen jakoby se neustále převaloval. Navzdory absenci jídla měl až překvapivě mnoho energie.