Nádvoří před školou

//Nádech, výdech..// *nebyl ve stresu, jen by možná z úžasu a toho, jak blízko je ku splnění svého snu nejspíše přestal brzy dýchat* A vy jste pane? *optala se ochranka, když se svým cestovním kufrem vystoupil před hlavní bránou, která otevírala vstup do školy a jejich pozemků, kochal se stále krásou okolí, které překypovalo květinami a noblesou. Ve vzduchu bylo pro něj ale cítit více, než jejich omamná vůně, byl si jist, že jednou z hlavních aromatických složek musí být někde poblíž keř šeříku, nadále jistě nějaký ten květ nejspíše citronové růže, ale nejvíce jej zaujala vůně Santinek, které byli cítit svou jemnou vůní a disponovali hned několika barvami* Pane, pokud mi nesdělíte svou totožnost, budu Vás nucen vyvést. *na tato slova již mladík zareagoval a napřímil se* Mé jméno je Scotty Ryan Kenstoy, přijel jsem býti učitelem zeměpisu a mezinárodních vztahů, těší mne. *ačkoli natáhl ruku na znamení přátelského gesta a příměří, ochranka byla zjevně natolik zaměstnána, že jeho nabízené ruky nedbala, rostlý muž se jen zadíval do desek, aby si ověřil jeho přítomnost na jakémsi seznamu, poté rozcuchaný mladík stáhl ruku zpět s mírným úsměvem. Ano.. i on bývá občas kapku nezdvořilý, když má příliš práce a pomalu neví, kde mu hlava stojí, tudíž muži nemohl nic zazlívat.* Výborně, *řekl s klidným a o něco přívětivějším hlasem, když našel jeho jméno na oné listině, pak teprve natáhl ruku on, což donutilo Scottyho, a zřejmě nevhodně, proložit onu situaci tichým smíchem, muž z ochranky se tedy nejspíš podivil, proč se směje, jenže i tak mu podal ruku a pevně a rozhodně ji stiskl* Vítejte v Royal Academy pane Kenstoy. *nadšený jen pokynul hlavou, kdy se jeho smích změnil ve spokojený úsměv a když se muž zrovna chystal obsloužit jiného přijíždějícího, vzal svůj kufřík a šinul si to pomalým krokem, který vychutnával každičký moment, přemýšlel, jak se to tu vlastně za tu celou dobu změnilo, procházejíc kolem záhonů ohraničenými nizoučkými živými ploty se mu v hlavě přemítalo tolika možností, které mu právě tahle chvíle dovolila odstartovat, kolem bílých laviček, na které byl vrhán zřetelný stín, procházel s myšlenkou, zdali se nemá posadit. Jenže vize toho, jaký bude jeho kabinet ho možná zajímala o něco více, co by se od workoholika dalo čekat, než to, že ho možná nejvíce zajímá místo, kde bude vykonávat svou práci. Všímal si také přijíždějících studentů a to i těch, kteří tam již nějakou dobu byli. S úsměvem na rtech sám pro sebe neznatelně pronesl* Tady.. začíná tvůj sen.. pro tohle jsi bojoval Scotty. Za ně. Za možnost je učit. *pak jen vystoupal po schodech a pomalu kráčel vstříc hledání jeho kabinetu*

Máš pravdu. Přitaká s úsměvem a volným krokem míři k zámku po boku Larissy. Ačkoli na první pohled se dá říct, který z nich jde klidným krokem a který z nich pravděpobně rozbije hlavou strop, až začne vyskakovat radostí. Porozhlédne se po několik dalších studentech, než se ohlédne na Larissu. V palácí a ke všemu v Řecku? To zní úžasně. Podotkne nadšeně a zastaví se u schodů. Já jsem z Anglie. Táta tu taky dřív studoval a stal se rytířem královské rodiny, ale v palaci jsme nežili. A to je dobře, jinak bych už nemohl být z tohohle místa nadšený. Rozejde se po schodech, respektivě po nich jaksi hravě poskakuje, ale stále se nachází vedle Larissy. A na co se tu těšíš nejvíc? Pokud to tedy není osobní. Zeptá se zvědavě.

*Pousměje se na ni a jen si promne rty.* No dobrodružství bych si v téhle rovině možná i odpustila, ale když on nedal jinak. *Pokrčí rameny.* Ale zatím nikdo známý, princeznou jsi tady leda ty a možná tam někde jsem viděla princeznu Nizozemska. *Oddechne si a prohrábne si vlasy. Když k nim přistoupí nová osoba, prohlédne si ji a nahodí klasický neutrální, poněkud milý úsměv.* Nemusím být na všechny hned jak saň, že jo.
Ahoj, Luisa. Rády se seznámíme s novou tváří, že ano Tereso? *Pohlédne na ni a pozvede obočí.* Tak co z tebe bude? *Prohlédne si ji od hlavy až k patě a promne si bradu, jakože přemýšlí.* Dvorní dáma?

* Na Luisinu otázku přikývne.* Jo, zřejmě dvorní dáma. * Pousměje se.* Tedy, nevím jestli bude, ale můžou to zkusit. Co vy?* Optá se obou dívek a zároveň si je obě prohlíží a snaží se aspoň trochu odhadnout, jaké jsou. /Nevypadají jako namyšlené princezny./ přemýšlí. Poupraví si klobouk na hlavě a rukou pročísne vlasy.*

*Vejde na nádvoří, za sebou táhne docela objemný kufr.* //Támhle je!// *Spatří svoji sestru a žene se k ní* "Ahoj Luiso! Kdy jsi vlastně přijela? Před chvílí?" Optá se jí a pak se obrátí na Teresu. "Tak co, už se těšíte do školy?" Koukne na obě dvě.

Jenom kývne hlavou, nemusí nic dodávat, sama ví, že má. Podívá se po očku na Joeiho. Dokonce i když jde, tak je hyperaktivní. Nepatrně se nad tím zašklebí, ale vlastně tímhle maskuje jenom úsměv.
Jí, že žila v paláci nepřijde zase tak úžasné, ale chápe, že jemu to tak připadá. Ona si na to zvykla jen tak moc, že jí to už tak ani nepřípadá. Z Anglie? Páni, to zas připadá úžasné mě. Pousměje se. Zastaví se pod schody a udiveně se na něj podívá. Třeba se naši rodiče znali. Napadne ji a poté za ním vyjde pomalu do schodu.
Nejvíce se asi těším, až tu poznám všechny. Pousměje se, ale v tom úsměvu je ještě něco skryto. Ale nyní bych se už měla jít vybalit. Odtrhne se od Joeiho a zamíří k pokojům, kde hledá ten svůj. Najde ho díky cedulce s jejím jménem na dveřích.

Divila by ses, co já bych za takové dobrodružství dala. poplácá Luisu po rameni. Pečlivě si prohlédne blondýnku od hlavy až k patě ale něž si stačí typnout, kdo to asi bude, představí se sama. Aspoň z nás tří je každá něco jiného, zajímavá trojice. Já jsem jaksi princezna. pousměje se na ní a doufá, že si hned neudělá nějaké předsudky ohledně jejího chování. Najednou spatří další osobu, co se k nim přidala. Cože?? Oni se znají? Jé ahoj. Do háje, úplně mi vypadlo jméno. Abych byla upřímná, jsem na to dost zvědavá. odpoví a doufá, že si nevšimne toho, že jí neoslovila jménem.

*Když Teresa sdělí že je princezna, vesele na ni kývne.* Hezký. Navzdory svému původu jsem se s princeznou ještě nesetkala. Jsi první.* Zasměje se. Uvažuje, co si o ní ty dívky asi myslí, ale její počáteční nejistota je pryč. Nyní výtězí její společenská stránka. Když se objeví další dívka a hned začne mluvil na Luisu, pozdvihne obočí, ale vzápětí se jí opět objeví na tváři veselý úsměv. Naplno si užívá svou dobrou chvilku.*

Opravdu? *Zasměje se a prohrábne si vlasy.* vážně jsem se bála, že se budu s těmi kufry tahat sama přes celé město, protože ten hlupák se vážně nemohl zorientovat. *Odfoukne si pramínek vlasů z obličeje a otočí se na Isabellu.* Co já? ono je to vlastně vcelku jedno. *Pokrčí rameny a oddechne si, stále se s tím uplně nestotožnila. A snaží se na to nemyslet a prostě proplout. Když k nim uvidí běžet svou sestru jen si oddechne a pousměje se.* Emi, před chvílí otevřely brány. Samozřejmě, že před chvílí. *Odpoví trošku s ironickým nádechem, ale nemyslí to špatně. Jen si svou sestřičku ráda dobírá.* Ale no tak, takové otázky hned ze startu? *Pozvedne obočí a poupraví si vlasy.* Jsem váážně moc nadšená až sednu do školních lavic. *Teď tu ironii myslí vážně.*

"Jinak, jsem Noemi" Představí se ještě neznámé dívce Isabelle. "Jo, jasně, to my taky došlo" Zasměje se "Jen jsem myslela zda si se tady nepohybovala už dříve nebo tak. Například já už jsem tu asi týden. Víš přece že jsem vyjela o něco dříve od našich ne?" Na její nadšení ohledně školních lavic se jen ušklíbne. "Ale no ták, však dvorní dáma, to musí být super ne? Plno pentlí, obskakuješ princezny a tak podobně" Poví zdánlivě nadšeným tónem. Asi ji vrací něco z minulosti. A máš to! "Jinak, já už pomalu půjdu se ubytovat, omlouvám se, taky jsem dost unavená, ale určitě na skok ještě příjdu. Zatím se mějte a ty sestří, nezlob" Mrkne na ni a vydá se směrem do budovy a za chvíli zmizí vevnitř.

Je mi ctí být první princeznou, tak si mě pořádně prohlédni. zatočí se před Isabelle vesele. Jestli chceš, můžu toho řidiče jako správná princezna pořádně seřvat. Až by se z toho rozbrečel. mrkne na Luisu, protože jak tak o tom mluví, má chuť jí v tomto ohledu udělat laskavost. Když poslouchá, jak se ostatní baví, konečně jí dojde že je to Noemi a nedokáže potlačit úsměv nad tím, že konečně zná opět její jméno, ale pořád jí vrtá hlavou, jak jsou tyhle dvě spojené. Avšak, když Noemi zmíní práci dvorních dám, úsměv z tváře ji zmizí, protože se jí lehce dotkl způsob, kterým to podala. No jasně, obskakovat princezny, jako bych třeba já tohle nějak extra potřebovala.

Ucítí, že pomalu ale jistě začíná mít hlad.Dámy, omlouvám se, ale asi bych se měla jít trošku zabydlet. A pořádně se najíst.Jsem si jistá, že se brzy opět uvidíme. Na všechny se omluvně pousměje a téměř odtančí do paláce.

Já jsem Isabelle* Opáčí, když se jí Noemi představí. Její poznámku o dvorních dámách přejde bez odezvy, nicméně je vidět, že si o tom nemyslí, že by to bylo zrova super. Když se Terea rozhodne odejít, vesele jí zmává a otočí se zpět na Luisu.* Odkud jsi?* Zeptá se a pak ještě dodá. * Já z Francie.

*Po Teresine další nabídce seřvat toho hlupáka se jen tajemně zatváří.* Možná by mu to pomohlo aby se vzpamatoval. *Ušklíbne se a podívá se na Isabellu, která jí přijde opravdu sympatická, vypadá to, že si na nic nehraje. Stejně jako Teresa. Třeba si tady vážně najde nějaké přítelkyně. Kdo ví. Když ale doběhne Noemi jen vydechne. Má svou sestru ráda, ale uplně nekoresponduje s jejími názory. No defakto na všechno. Ona si žije svůj sen a Luisa jen přežívá a snaží se přežít.* Jsi tady týden a ještě jsme se neviděly? *Pozvedne obočí a jen zatřepe hlavou.* Ve městě jsem už pár dní. *Řekne klidně, ale když začne mluvit o práci dvorních dam, naběhne jí lehká žilka na čele.* Noemi. *Zvýší trošku hlas.* Tu pentli ti klidně přivážu na meč a strčím ti ho víš kam. *Řekne vážně a chladně. Když se s nima rozloučí, jen zatřepe hlavou a otočí se k holkám. Teď už se usmívá.* Omlouvám se, ona je...No raději nic. *Když se ale Teresa rozloučí jen se na ni usměje.* Rozhodně, tak zatím. *Poté se otočí na Isabelle.* Itálie. Jak rádi italové říkají z velké boty. *Ušklíbne se nad tím přirovnáním.* Ze začátku jsi vypadala trošku ztraceně, už je to lepší?

Itálie? Mám to tam moc ráda. Moje oblíbená země.* Zasměje se. Po další Luisině otázce pokrčí rameny.* Jo, už jo. Nové místo, noví lidé.. Byla jsem trochu nervózní, ale teď už je to dobré.* Zasměje se.* Co ty? Jak se cítíš první den?

*Mladá dívka přijíždí na nádvoří. Na sobě má černé tričko, zelenou bundu a rifle. Na její tváři se nachází příjemný úsměv.* Zdravím. *Pozdraví všechny přítomné.* Ahoj. *Postaví se k Isabelle.* Jmenuji se Veronika, ale říkej mi Verčo. *Představí se.* Jak se jmenuješ ty? Princezna, nebo dvorní dáma? *Optá se ze zájmem a s příjemným úsměvem.*

Opravdu? *Usměje se nad jejími slovy. Sice není spokojená se svým životem, ale svou zemi opravdu miluje.* Samozřejmě. *Kývne, jakože chápe.* Já? *Prohrábne si vlasy a poušklíbne se.* Neberu to nijak, jen jako další mylník v mém životě. Prostě jen škola. *Oddechne si a chytne si břicho.* Nejspíš bych se taky měla jít najíst, ráno jsem toho moc nestihla. *Podívá se na ni mírně omluvně.* Určitě se brzo potkáme. Tak zatím. *Rychle se s ní rozloučí a poté odběhne dovnitř hledat něco k jídlu.*

* Když jí Luisa oznámí svůj pohled na školu chapavě přikývne.* Tak to si budeme rozumět. Taky tu nejsem úplně z vlastní vůle.* Chvilku se zdá, jako by se zamyslela. Pak ale s lehkým úsměvem dodá.* Ale rozhodla jsem se dát tomu aspoň šanci. Třeba to bude fajn.* Když Luisa oznámí odchod. Zamává jí. * Jojo. Tak dobrou chuť. Zasměje se.* V tu chvíli se k ní přihrne nová dívka a spustí salvu otázek. Usměje se na ni. * Jsem Isabelle a měla bych být dvorní dáma. Jo. A těší mě Verčo.* Při vyslovení jejího jména se trochu zarazí. Pak se rozhodne zeptat.* Odkud vlastně jsi?

No, taky jsem dvorní dáma, ale ještě nemám princeznu. Ty snad ano? *Nadzvedne obočí.* Jsem z České republiky, to je u Německa, ale říká se tomu také Česko. Ty jsi...Isabelle, *vysloví potichu,* Španělka? *Optá se lehce přihlouple.* //Teď, jestli nesnáší Španělsko...!//

Ne, myslím, že princezny si mame najít až tady. * Odpoví na první dotaz.* Ale já tedy nemám v plánu stát se něčí dvorní dámou.* Zasměje se. Když jí dívka začne vysvětlovat, kde leží její země, rozesměje se a vrtí hlavou.* V klidu. Vím, kde je Česko, nejsem negramot.* Se zájmem si Veroniku prohlíží a usmívá se.* Ne, nejsem Španělka, ale Francouzska.* Řekne na její odhad. Pak ještě dodá.* Vlastně jsem v Praze několikrát byla.* V tu chvíli se jí v kabelce divoce rozezvoní mobil. Vytáhne ho a je to jasné, máma. Chce samozřejmě vědět o všem, jak to vypadá, kdo tam je a tak dále. Protočí oči a pousměje se.*To je máma, musím jít.* Řekne Veronice a pak už zmizí i*