Nádvoří před školou

Sledovala celou cestu přírodu, která se měnila spolu se zeměmi, kterými projížděli. Chvíli se dívala na stromy, jindy v okolí převažovaly hory a občas se mihli kolem jezer. Ve chvíli, kdy se již přibližovali k akademii, začala být nervózní a pomalu si plánovala, co udělá, když vystoupí z auta. Jakmile spatřila její nové spolužáky postávající před budovou školy a uvědomila si, že to, co má na sobě se vymyká stylu kohokoliv z nich. „Jste připravená slečno?“ Hlas řidiče protnul její myšlenky stejně lehce jako její poslední máchnutí mečem před odjezdem z domova jeden ze lněných obrazů v trénovací místnosti. Jen přikývla a otevřela dveře. „Děkuji, pozdravujte rodiče a kapitána.“ Usmála se na svou chůvu a muže za volantem. Narovnala si černé čínské šaty s bílými vzory a nakonec si nechala odnést kufry a se dvou dizi a mečem skrytém v pouzdře připomínající kryt na kytaru se vydala k pokojům.

Když se ráno probudila v hotelu. Osprchovala se, upravila a zabalila věci, které měla mimo kufry. Taxík, který si objednala jí vyzvedl přesně v domluvený čas a cesta do školy netrvala více než 15 minut. Jakmile auto zastavilo, musela ukázat doklady, aby potvrdila svou totožnost. Když to muž zkontroloval, auto se dalo znovu do pohybu, dokud nezastavilo na kruhovém objezdu před dvojitým schodištěm. Z peněženky vyndala sumu, kterou si muž za své služby řekl a poté opustila vozidlo. Taxikář jí pomohl vyndat kufry a poté odjel. Nebyl placený za to, aby jí se zavazadly pomohl až do pokoje a tak bylo na ní, aby si veškeré věci odnosila sama.

Bol to deň jeho príletu do akadémie. Prvý deň strávený mimo domovskú krajinu, ktorú nenávidel viac než čokoľvek... v tomto momente si však nebol istý, že to tu nebude neznášať ešte viac ako Fínsko. Sediac na zadných sedadlách čierneho Mercedesu, pomerne ľahostajne hľadel von oknom. Akoby ani nesledoval nič konkrétne, len odrátaval sekundy, odkedy konečne zastavia a bude sa môcť bez povšimnutia raz a znova vypariť. Bol sám. Nesprevádzali ho rodičia, ani žiadne vychovávateľky, ktoré by si aj tak radšej nechali odseknúť ruku, než s ním stráviť dve minúty navyše. Chváľabohu. Slnečné okuliare mal posadené vysoko na nose a tmavohnedé vlasy nedbalo rozhádzané do boku. Skoro si ani nevšimol, kedy auto zastavilo pred dvojitým schodiskom. Svoje budúce väzenie si však všimol takmer v sekunde. Nemrhajúc dychom, v okamžiku vystúpi z naleštenej metalízy a šmahom ruky za sebou sprudka zabuchne dvere. Jeho telo pokrývala zväčša čierna, až na bledohnedý, dlhší kabát, ktorý bol snáď jedinou, aspoň trochu elegantnou vecou, v jeho šatníku. Po vybavení všetkých formalít si zhrabne svoje dve tašky a bez obzerania pokračuje ku škole. Ťažko povedať, či mal väčšiu chuť spáchať samovraždu, alebo zabiť každého navôkol. A že tam nebolo práve málo ľudí. Možno práve kvôli tomu letmému obhliadaniu priestranstva do niekoho v prvých piatich sekundách vrazí. Konkrétnejšie do ramena nejakého dievčaťa. "Sleduj, kde stojíš." Prehodí nezaujato a poniekiaľ otrávene pretočí očami. Ani sa na ňu nepozrie a bez akéhokoľvek ospravedlnenia, či slušnosti pokračuje ďalej.

Rozhlédla se po nádvoří, koho by mohla využít, aby jí pomohl s kufry. Nakonec se jí to nechtělo tahat samotné a tak hledala svou první oběť. Z hledání jí vyrušil náraz do ramene. Nevěřícně se zadívala na dotyčného, který do ní vrazil. "A ty si pořiď slepeckou hůl, slepej idiote," sykne za ním a nevěřícně zavrtí hlavou. Už teď se jí tu nelíbilo a to tu byla jen dvě minuty. Znovu se rozhlédla a pohled jí najednou padl na chlapce, který vypadal jako gentleman. Pro sebe se usmála. Ten jí určitě pomůže.

Iste, pre princa mohlo byť samozrejmosťou, že si nechá všetky tašky a kopu iných, princeznovských steplených maličkostí, odniesť hore do izby. Pozornosť však teraz bola to posledné, na čo mal chuť. Rodičia ho predsa len poslali na posledný, prekliaty kus tejto zeme, do jednej z najvzdialenejších možných krajín, len aby od neho mali aspoň na pár rokov pokoj... Takže aj on mohol dostať pokoj od všetkých ostatných, pravda? Neplánoval sa znovu obhliadať, alebo venovať čo i len pohľad neznámej za svojím chrbtom, ale jej slová ho akosi prinútili. Doslova pripevnili na dláždenom chodníku. Zastaví sa v kroku a prejde si jazykom po spodnej rade zubov, konečne sa hlavou otáčajúc jej smerom a sťahujúc si okuliare z tváre. Zelené oči v priebehu niekoľkých stotín preskenujú jej zbytočnú existenciu a pery sa skrivia do neurčitej priamky. "Aspoň nevyzerám tak nechutne zúfalo ako ty... " všimne si tašiek, s ktorými jej mal pravdepodobne niekto pomôcť, teda aspoň to očividne očakávala, "ale určite tu niekoho nájdeš. Tento dvor je plný blbých aristokratov, ktorí sa pohádžu aj o zem, len aby mohli nejakej princezničke pobozkať zadok." Sarkasticky na ňu mrkne a nasadí si okuliare späť na nos. Nemusela byť práve princezná, to vedel, no tým papalášom by to bolo aj tak jedno.

Už se chtěla vydat k vyhlídnutému chlapci, když na ní znovu promluvil ten, kdo do ní před chvíli narazil. Nejprve protočila oči, než se k němu obrátila čelem a nahraně se usmála. "Raději budu vypadat zoufale, než jako ty," sjela ho pohledem a pro sebe se usmála. "Zdá se, že tvoji rodiče udělali dobře, když tě sem poslali." Pomalým krokem se k němu rozejde a jakmile je u něj, prstem mu přejede po hrudi a rameni za stálé chůze. Zastaví se až, když je k ní Nikolai zády. "Nezahrávej si s někým, koho jsi právě potkal. Neměl by jsi podceňovat schopnost žen. Mohly by být důvodem tvého vyloučení." Nahnula se k jeho uchu a zašeptala výhrůžku.

*Už je to tu. Deň, na ktorý Kai tak dlho čakala. Už od rána sa nemôže dočkať, ale teraz, keď sedí v aute na ceste do Akadémie, len pozerá z okna. Dnes na seba zvolila žltú mikinu s ružou a biele roztrhané rifle. Doladila to žltými teniskami a ryšavé vlasy si nechala rozpustené. Práve teraz sa pozerá zeleno-modrými kukadlami na ubiehajúcu krajinu za oknom a hrá sa s prstami. Nemožno z jej tváre vyčítať žiadnu emóciu, no niekde hlboko vnútri je nadšená. Keď konečne prídu na miesto diania, elegantne vystúpi z auta a zoberie si všetky svoje veci. Hneď ukáže aj svoje doklady, aby nevznikli problémy, a kým ju kontrolujú, obzerá si okolie.* /Je to tu naozaj pekné. Vidím tu už aj nejakých ďalších študentov. No budem sa nimi zaoberať neskôr./ *Keď už je všetko skontrolované, spolu so svojími vecmi sa vyberie do svojej izby.*

Sprvoti len pohodí ramenami, akoby hovoril: "Keď myslíš." Niekedy mu prišlo skutočne zbytočné plytvať slovami, niekedy to však nešlo inak. Hlavne pri ľuďoch, ktorí sa pchali tam, kam by sa pchať nemali. Zreničky sa mu nepatrne zúžia a pery ešte pevnejšie zomknú k sebe, akoby ich snáď ani neplánoval otvoriť. Však opak bol pravdou. "Možno urobili dobre, že sem poslali teba." Vráti jej komentár so všetkou nonšalantnosťou. Nechá ju, aby došla až k nemu a aby sa ho dotkla, zanechávajúc si kompletne kamenný, chladný výraz na tvári. A keď prejde okolo neho, stále ju cíti v svojej blízkosti, akoby snáď bola tým mravcom v podrážke jeho topánky, ktorého sa nemôže zbaviť. Až keď však ucíti jej dych na svojom uchu, zvraští obočím a jedným prudkým pohybom ju schmatne za predlaktie, natáčajúc sa k nej tvárou v tvár. Nezvieral ju nejako silno, hoci mu bolo prakticky jedno, či bude mať problémy hneď v prvý deň. "Myslíš schopnosti tých žien, ktoré si ani nedokážu vyniesť svoje vlastné tašky?" Podvihne posmešne obočím a zľahka sa priblíži hlavou k tej jej, i keď bola predsa len o niečo nižšia. "Nevyhrážaj sa niekomu, koho si práve stretla." Prenesie značne arogantne. "Mohlo by ťa to stáť viac, než len sprosté vylúčenie." Dokončí povýšenecky, pričom ju v zábere konečne pustí, ale ešte sa od nej neodťahuje. Namiesto toho podvihne obočím a priam ju vyzýva, aby Fínskemu princovi ešte niečo povedala. Nech to len skúsi.

*Už skoro celý deň netrpezlivo sedí mladá dáma v aute, ktoré ju vezie do Akadémie, kde má učiť žiakov. Zladila sa do svojej obľúbenej farby, fialovej. Takže má fialovú blúzku, čiernu sukňu a fialové topánky na opätku. Čas si kráti tak, že už niekoľký raz si prechádza materiály na učenie. Na toto miesto sa veľmi tešila a nemôže sa dočkať príchodu. Leď jej začnú zvlnené vlasy padať do tváre, vzdá to s dokumentmi a pozerá sa na mesto, cez ktoré prechádzajú.* /Som zvedavá na študentov. Snáď už budú niečo vedieť./ *Povzdychne si, ale spozornie keď zbadá, že už sa blížia ku škole. Keď zastavia, vystúpi z auta a obzerá sa. Nedokáže sa vynadívať na tú krásu. Zoberie si svoje veci z auta a vydá sa do vnútra Akadémie.*

Nad tím, že možná udělali dobře, když sem poslali jí, jen pozdvihne rameny a usměje se. Nemyslí si, že jí to k něčemu bude. Nehodlá se řídit žádnými pravidly a pokud jí vyhodí, tak co? Vrátí se domů a bude si moct znovu užívat svého života jako doposud. Semkne pevně čelist, když jí chytne za zápěstí a zadívá se do jeho zelených očí. Neodpoví mu na vše, přijde jí zbytečné mluvit ohledně toho, že si neodnese kufry sama. Zvládla by to, kdyby šla několikrát, ale proč se namáhat, když k tomu může někoho využít. "Oh, něco horšího než vyloučení? Nestraš, nic horšího být nemůže," vydechne ironicky a pak se zasměje. Odstoupí od něj o krok a ještě chvíli na něj kouká, než se rozejde vyřešit odnošení svých věcí. "Víš," zastaví se ještě a pootočí k němu hlavu. "Zajímalo by mě, kdo z nás tu vydrží déle," zakončí svou řeč s ním a rozejde se k chlapci, kterého si předtím vyhlídla, jako nosiče kufrů.

Keď jej zvieral ruku, nestaral sa o nič a o nikoho, kto by jeho počínanie mohol spozorovať. Nikdy to nerobil. Nikdy nehľadel na pravidlá, predpisy, ani žiadne zákazy a nič z toho nebude meniť ani po príchode sem. Prečo by aj mal? Svaly má mierne napäté, tvár mu zviera taký ten neurčitý, ničomu nevypovedajúci pohľad. "Tvoja naivita je skutočne zábavná." Prenesie odmerane, hľadiac jej do očí, akoby ich plánoval prepáliť na uhlíky. "Ale ešte viac, je dementná." Nezdalo sa však, žeby sa práve bavil, skôr ho otravovala, než čokoľvek iné. Pustí ju a po tom, čo od neho sama odstúpi, pomaly sa chystá spretrhnúť túto trápnu hru na mačku a myš a ísť si konečne po svojich, rovnako nedôležitých záležitostiach. Avšak prv, než tak stihne urobiť, jej ešte venuje jeden, posledný moment svojej drahocennej pozornosti. "Dúfam, že to budeš ty... vlastne ti to želám." Komentuje ironicky, ako sa jeho pery len-len nesformujú do pokriveného úškrnu. Nevyzerala ako typ, ktorý by tu bol práve vlastnou vôľou... ale to on nebol tiež. Konečne sa od nej odvráti a už pomerne otrávene vydýchne niekam do priestoru. Napokon znovu zdvihne svoju batožinu zo zeme, kde ju predtým nechal ležať a pomerne ľahostajne ku svojmu okoliu sa rozíde dnu do školy hľadať svoju izbu.

Chvátal jsem. Z letištního terminálu jsem vyběhl jak nejrychleji jsem mohl. /Proklaté zpoždění./ Zaklel jsem si. Mával jsem na taxíky tak, že jsem musel vypadat jak blázen na svobodě. Konečně jeden zastavil a já okamžitě nastoupil. /Gardenia, Royal Academy. A rychle prosím./ Vychrlil jsem na taxikáře a opřel jsem se do kožené sedačky. *Oliver se ihned začal upravovat. Utahoval si černého motýlka a uhlazoval si nagelované vlasy. Po celou cestu si jen nervózně třepal nohou, nic nevnímal, i krásy města mu byly pro teď lhostejné. Zbystřil, jen když se před ním začala objevovat budova akademie.* /Bože, to je krása./ Jak jsem byl blíže a blíže k akademii, začal jsem na sobě pociťovat nervozitu. /Courage./ Slovo, které ovlivňuje celý můj život. Taxikář už odbočoval na příjezdovou cestu akademie. Hlídači jsem jen ukázal průkaz, co jsem dostal s dopisem a už jsem vjížděl na nádvoří. Cítil jsem se nesvůj tolik luxusu jsem v životě neviděl. Vystoupil jsem z auta, vzal si z kufru zavazadla a zaplatil jsem taxikáři. Stál jsem na nádvoří ověšený kufry a připravoval jsem se na nový život.

Jo, aha, jsem si nebyla jistá. *Zasměje se.* Aha, já ano. *Také se zasměje.* Dobrý. Tak to jsem se moc nespletla, ne? //Já vím, že my nešel zeměpis!// Opravdu? A viděla jsi Orloj? *Když odejde, tak jí jen zamává a rozejde se do školy.*

*Dojel trochu déle než bylo dovoleno, ale měl nějakou schůzi s moc velmi pěknou slečnou.. Naštěstí to nebyla žádná studentka.. Na sobě měl svou koženou bundu a pod to si vzal khaki triko. Džíny to jistili vždy a na očích sluneční brýle. Dojel na motorce a jen mrknul na stráže a vyběhl schody přímo do akademie.* To bude něco *řekl si a cestou pozdravil pár sloužících*

Celou cestu z letiště spala. Hlavu měla opřenou o sklo a nevnímala. Probudilo jí až zastavení auta. Pomale otevřela oči a promnula je před tím, než si nasadila sluneční brýle. Kývla na svého bratra a vystoupila z auta. Vlasy měla stáhlé do vysokého culíku. Na sobě měla dlouhé volné žluté kalhoty a bílou košili. Šofér otevřel kufr auta a podal jí kufr. Poupravila si brýle a po boku svého bratra vešla do školy.

*Sedí na prednom sedadle vedľa svojho otca, ktorý ju do školy odviezol až o dva dni neskôr, vzhľadom na akcie jeho firmy, kde jeho dcéra proste za žiadnych okolností nemohla chýbať. Elizabeth má na sebe obyčajné džíny, elegantnú blúzku a šedý kabát položený na kolenách, pretože v Anglicku bola zima. S otcom sa teraz nerozprávajú už si nemajú po dlhej ceste lietadlom moc čo povedať. Ako prídu pred bránu školy, kde sa musí Elizabeth preukázať, srdce sa jej rozbúcha, je celá nervózna. Samozrejme, že sa preukáže a stres z nej viac menej opadne. Pred bránou do školy jej otec zastaví a obaja mlčky vystúpia z auta. Sama si príde z kufra auta vybrať svoje veci a otec jej potom pomôže len s kuframi na schodoch. Krátko sa s ním rozlúči a potom hneď zamieri do svojej izby a jej otec zase naspäť, vybaviť si svoje veci tu v meste.*

Jel v autě společně se svojí sestrou. Rodiče je jenom doprovodili na letiště v jejich rodné zemi. Seděl v autě a pozoroval krajinu. Když dojeli ke škole odfrkl si a vylezl z auta. Byl oblečený do béžových kalhot a bílé košile. Rukávy košile měl vyhrnuté a košile mu odhalovala vrchní část hrudníku. Pročísl si rukou vlasy a vytáhl si z kufru auta kufr. Kývl na řidiče a společně se svojí sestrou vešel do školy.

*V krémovo bílém veteránu značky Aero se španělskými vlaječkami se do nové školy veze korunní princ Španělska. Je oblečen do volných, bílých kalhot a bílé košile s krátkými rukávy. Kolem krku má uvázaného světle modrého motýlka, který mu ladí s očima. Zamyšleně se dívá z okýkna a pozoruje krajinu kolem.* /Nevypadá to tu kolem špatně. Tady by se mi i mohlo líbit./ *Jakmile auto zastaví před školou, konkrétně na objezdu u schodiště k bílým dvěřím, mladík čeká, než mu řidič otevře dveře. Když se tak stane, vystoupí a rozhlédne se kolem. Nu, moc toho nevidí, když je tma, ale i tak je vcelku spokojený.* /Hlavně, abych se tu něco naučil. Ahh, cesta byla dlouhá. Už se těším, až si lehnu. Snad usnu v novém prostředí. Nah, zdá se, že jsem přijel maličko pozdě, snad se nebudou zlobit./ Paolo, kufry do mého nového pokoje, prosím. *Požádal sluhu, který je doprovázel na cestě, aby mu odnesl kufry a sám se vydal po schodišti do bílých dveří, připravujíc se na novou etapu života.*

*Cestou jsem se zatoulal snad patnáctkrát. Na konec jsem ale, na poslední chvíli, dorazil na nádvoří a zamířil rovnou dovnitř, do školy.*