Pokoje rytířů

*Chápavě Pokýval hlavou.* Mysli na štěňátka, nebo kočičky, jeptišky a tak. *Pousmál se a pustil ho z objetí.*

Nepomáháš mi, *zaskučel a pevněji na sebe natiskl peřinu.* Možná bych měl. Nebo ty... Já. *Měl jasno v jednom. Jeho hlava pod náporem krve, která se mu valila do tváří asi brzo vybuchne, pokud ovšem dřív nevybuchne rozkrok, protože jediné, na co musel myslet byl Viktor a zase Viktor, co se jej dotýkal snad všude na horní části těla a k tomu ta zmíňka o štěňatech.* Nechal bys mě teď prosím, pak, pak bych třeba večer za tebou přišel já.* Prosebně sklopil pohled do svého klínu.* /Tak trapné./

Chceš od toho pomoct, nebo co? *Zeptal se ho s úšklebkem a políbil ho na tvář.*

*Šokem vytřeštil oči a rychle zavrtěl hlavou. Ta představa pro něj byla nemyslitelná a uzamknutá v koutu jeho mysli. Už takhle byl na větvi z obyčejného líbání a doteků, ale pomoct? * To zvládnu sám, *dokázal ze sebe nakonec dostat. Celkem se toho i bál. Nechtěl nikam spěchat.*

Tak já asi půjdu. *Políbil ho na čelo a posadil se na postel.*

Mám se večer zastavit? *zeptal se nejistě a natáhl se k němu pro polibek. Tím však nechtěně odhalil i svůj nabuzený klín. Okamžitě se zase zakryl.* Tohle jsi jako neviděl.

Zastav se. *Pokýval mu hlavou a políbil ho na rty. Poté vstal a přešel ke dveřím.* Theo? Viděl jsem to a to co jsem viděl se mi líbilo. *Mrkl na něj a poté vyšel z pokoje.*

*Opět si zakryl obličej dlaněmi.* To neřekl, proč to řekl? *mumlal si sám pro sebe mezitím, co se pohodlněji položil na postel a rukou si vklouzl pod trenýrky.* /Takže se mu to líbilo, líbím se mu. Líbal jsem se s klukem. Nechal jsem se sebou zacházet, jak vlastně chtěl. /