Pokoje rytířů

*Zakýval chápavě hlavou a poté Viktorovi do rukou vložil balíček čokoládových perníčků. *To je za ty pralinky a za tvůj čas. *Mrkl na něj. * Asi se tedy uvidíme zítra. *Odkašlal si, nevěděl, co má říct dál, jestli vůbec ještě něco říkat. */Moc jsem si to užil? Jsi skvělý? /*Raději proto mlčel. *

Zítra? Budu s tebou počítat... *Usmál se a přešel ke dveřím.* Tak zatím... Díky za tvůj čas, moc jsme si to užil. *Zasmál se a rozchuchal chlapcovy vlasy.*

*Odehnal se smíchem jeho ruku. *Já taky, hezké sny. *V tichosti za ním zavřel dveře. Chvíli nehnutě koukal na postel a až poté se rozešel ke skříni rozhodnutý pořádně si zacvičit a opět si pročistit hlavu. * /Takže zítra opět s Viktorem./

*Zasmál se a s úsměvem na rtech se vzdálil do svého pokoje.* /Nemůžu se dočkat zítřka/

*Další den po jejich soukromé party se dostal z postele někdy kolem poledne. Hlava ho ještě trochu bolela, ale myslel si, že Theo na tom budě ještě hůř, takže se vydal do jeho pokoje. Byl oblečený do černých kalhot a bílém triku s dlouhým rukávem. Sebou měl tašku.* Theo? *Zaklepal opatrně na dveře.*

*Hlavu měl jako střep, bylo mu špatně od žaludku a nejradši by celý den prospal a současně si podal Margareth za tu sodovku. Sodovku. Takový kec. A on sám byl takový hlupák a lil to do sebe po skleničkách. To hlavní, co jej však trápilo a způsobovalo mu třas po celém těle a chvění v podbřišku, byly myšlenky na Viktora. To, co se stalo včera večer si moc dobře pamatoval. Až příliš dobře. Byl v koncích, netušil, co má teď dělat. Věděl, že se mu to líbilo. Přímo se na tom pocitu, kdy se mohl dotýkat blonďatého prince a laskat sněhovou pokožku, stal závislým. Měl pocit, že by udělal vše proto, aby opět mohl ochutnat ty slaďounké rty. Litoval toho a zároveň nelitoval. Do teď měl ještě malou naději, že by se mohl stát "normálním", tyto naděje stačil ale zhatit jediný Viktorův polibek včerejší noci. */Byl jsem opilý, on taky. Pro něj to beztak nic neznamenalo. Proč by mělo. /* Zoufale se schoulil do klubíčka na své posteli. Na sobě měl jen trenýrky a až po bradu byl zachumlaný v peřině. * /Až to otec zjistí... Nezjistí, ale co Viktor. Jak se mám chovat? /* z panických úvah jej vyrušilo zaklepání a hlas člověka, u kterého si nebyl jist, jestli jej chce nebo nechce vidět. * Je otevřeno! *rozhodl se nakonec ozvat. Dál však zůstával v úkrytu své peřiny. *

*Vešel dovnitř a zavřel za sebou.* Ahoj. Jak ti je? *Zeptal se ho potichu a posadil se na zem vedle Theovi postele.* Něco tady pro tebe mám... *Otevřel tašku a vytáhl z ní pět flašku z vodou a nějaké prášky na bolest. Obojí položil na chlapců v noční stolek. Potom vytáhl ještě Muffin, který stihl ukrádnout v jídelně.*

Děkuju, *zamumlal přiškrceným hlasem a poté se posadil. Přeci jen to bylo slušné. Tím současně odkryl svou nahou a momentálně díky horku peřiny horkou hruď. Rychle spolkl a zapil prášky a doufal, že brzy zaberou. * Jak je tobě? *zeptal se po chvilce ticha a přes ramena si přetáhl peřinu. * Klidně si sedni sem za mnou.

Ráno jsem nemohl vstát. Ale už jsem na to docela zvyklý, takže jsem na tom rozhodně líp než ty. *Pokrčil rameny a posadil se vedle něj na postel.*

*Uchechtl se. * Já jsem na tom rozhodně bídně. *Zatěkal očima k Viktorovým očím, ale brzy zrak zase sklopil. */Měl bych o tom začít mluvit? Co když bude dělat, že se to nestalo? /*Ta představa jej bolela, ale asi to tak bude nejlepší. *

Ohledně včerejška... Já... *Začal ale pohledem sklouzl na Theodorovy rty a vtiskl mu jemný polibek na rty.* Promiň... Já... Nemůžu si pomoct.

*Překvapilo jej to a tak se chvilku nedovedl ani pohnout.* Já, *vypravil ze sebe a jako vždy jeho tváře začínaly nabírat rudou barvu.
Zhluboka se nadechl a po zaváhání vtiskl Viktorovi spíše dětský polibek. Zahanbeně si zakryl tváře.* /Ah bože! /

Tak co? Zdály se ti on mně sladké sny? *Pousmál se a obejmul chlapce, svojí hlavu zabořil do jeho krku a vdechoval jeho vůni.*

Probudil jsem se v koupelně, nemám tušení, *zasmál se tiše a po zaváhání mu zabořil prsty do vlasů.* Pořád nechápu, že se to stalo, *zamumlal tiše a přivřel oči.* /Ale teď. Vím to jistě. Jsem rád, že se to stalo. /

Prostě se to stalo... a jsem za to rád. *Zašeptal a začal pomocí prstů pomaličku malovat imaginární kroužky do jeho kůže na zádech.*

*Zachvěl se, když ucítil náhlý dotek na své kůži. Prohl se v zádech, protože ty prsty byly studené a lechtalo to, současně mu z úst uniklo něco jako vydechnutí. * Nelechtej mě, *zatahal jej za tvářičku a zasmál se. *Konečně se začal uvolňovat.*

Takže jsi lechtivej, jo? *Zasmál se a polechtal chlapce na hrudníku. Potom se zasmál a políbil chlapce mezi krk a ramena.*

Bože, *odehnal jej mávnutím ruky. Poté se mu vyhoupl na klín.* Jsem v nevýhodě a to není fér, *našpulil rty a taky začal Viktora lechtat.* Ty jsi oblečený a já ne, *vysvětlil mu a opět se jej pokoušel lechtat. Při tom se neustále vrtěl a zubil se. *

*Začal se smát.* Já se klidně vysvlíknu. *Zazubil se a obejmul chlapce kolem pasu. Hlavu zabořil do jeho hrudníku.*

Teď nevím jestli mám odmítnout, nebo to přijmout, *vydechl rozrušeně a ruce mu zabořil do vlasů. Cítil jeho teplo, byl mu tak blízko. Po zaváhání opět natiskl své rty na ty jeho. Tentokrát to však rozhodně nebyl dětský polibek. *